AUDIO: Historie elektronické taneční hudby - 10. díl - Ambient

Kapitola 10. – Počátky ambientu

Abychom i zde hledali skutečné kořeny, je potřeba se v čase zase trochu vrátit, a na chvilku se také přiblížit zpět vážné hudbě. V roce 1968 vstupuje do Groupe de recherches de musique concrete v Paříži Jean-Michel Jarre a začíná se zabývat elektronickou hudbou a jejím zapojováním do hudby vážné. Rok na to spatřuje světlo světa jeho prvotina La Cage. Poprvé přitáhl pozornost v roce 1972, kdy se mu podařilo premiérově vpašovat elektroniku do pařížské opery jako základ hudby k svému baletu Aor. Jeho gramofonový debut Oxygene se pak stává roku 1976 skutečným bestsellerem (prodalo se na 8 miliónů alb) a Jarre sklízí první velké úspěchy, stejně jako při následujícím Equinoxe. Jeho čistě instrumentální elektronická hudba si brala inspirace jak z klasické, tak experimentální hudby. Přidáním patřičně nasládlých melodií a táhlých zvukových ploch se mu dařilo zaujmout posluchače a spolupoložit základy stylů ambient i synthpop. V pozdějších letech posílen svou mezinárodní popularitou stal se specialistou na spektakulární mega shows při nejrůznějších příležitostech. Účast aspoň pár set tisíc lidí, nejlépe třeba milión jako svého času v Paříži na oslavách výročí francouzské revoluce, jako první západní umělec také koncertoval v Číně. Naposledy se nám připomněl na přelomu milénia silvestrovským megakoncertem u egyptských pyramid.

Podobně jako Jarre tvořili Mike Oldfield nebo později na filmovou hudbu zaměřený Vangelis. Ještě spolu s Tangerine Dream u nich můžeme vysledovat přece jen jisté podobné rysy. Rozlehlé obsahově propracované kompozice, důraz na éterické barvy, hradby příjemných a teplých zvuků, žádný chlad a anonymita Kraftwerků, ač určitě i u nich si výše jmenovaní nabírali inspirace plnými hrstmi. Jejich hudba stojí někde na jednom z okrajů celé velké stylové oblasti budoucí taneční hudby, jež nazýváme ambient. Ten díky zájmu publika přežil až dodnes, úspěšně se absorboval do taneční hudby a vzhledem ke svým estetickým základům a idejím se nezdá, že by nás měl v nejbližší době opustit.

Za počátek jeho moderního vývoje je považována už raná tvorba Briana Ena, ale ideály, k nimž se ambient snaží přiblížit, tu jsou už mnohem déle. Z impresionismu a Debussyho si bere fascinaci zvukovými barvami, táhlé zvukové plochy, důraz na dojem, impresi. Od Satieho a jemu podobných snahu o neupoutání posluchačovy pozornosti. Hudba má být jen jednou ze součástí reality, jakýsi „soundtrack všedního dne“. Cage určitě zapůsobil svými experimenty s koncerty ticha, stejně jako Glass, Riley, či Reich zapojováním minimalistických koncepcí. Své vykonaly i v té době celkem čerstvé „objevy“ indonéského gamelanu nebo hudby afrických kmenů. Za jednoho z již čitelnějších účastníků ambientní prehistorie je pak považován německý formalista a elektronik Klaus Schulze. Ambientní hudba chce pomoci člověku při relaxaci, stejně jako zůstat jen výplní třeba při nakupování, či čekání na letišti. Proto nemá snahu nás nijak upoutat. To samozřejmě neznamená, že je tak dosahováno absencí hudební kvality a používáním vyčpělých klišé. (Tedy správně by to tak mělo být.) Na diskusním internetovém newsgroupu alt.music.brian-eno se objevila jedna z výstižných definicí ambientu od Keva Digweeda na základě poslechu Enových alb:

„Pustíš si je a zapomeneš na ně, NEPOSLOUCHÁŠ je. Stanou se součástí okolí, jako venku si prozpěvující ptáci nebo pračka při celém pracím cyklu. Prostě jsou tady a ty jim ve skutečnosti nevěnuješ žádnou pozornost. Když ale tuhle hudbu vypneš, má člověk najednou pocit, jako by tu něco chybělo.“

Právě kvůli tomu, že oproti jiným stylům základy ambientu nestojí jen na samotné hudbě, je snaha, a často se daří pod nálepku ambientu zařadit plno různorodé hudby od akademických elektronických experimentátorů, přes space music, etnickou elektronickou hudbu až po gotiky a industrialisty. Jedno je ale nesporné. Ten, kdo dal modernímu ambientu tvář, se jmenuje Brian Eno. On jako první přišel s konceptem hudby, jež má být jen jednou z integrálních částí prostředí, ve kterém je hrána či poslouchána. Začínajíc jako zakládající člen pop-new wave kapely Roxy Music si po jejím opuštění(?) v roce 1975 založil svůj experimentální label Obscure Records, začal se zabývat právě výše nastíněnými myšlenkami a názvy jeho kultovních LP to jen dokazují. Mezi nejslavnější patří Music For Films (1978), Ambient#1: Music For Airports (1979) a On Land (1982). On sám vedle názvu ambient používal i označení, jež najdeme například na obalu posledně jmenovaného alba, a to „enviromental music“, tedy jakási hudba prostředí.

Eno se v této části své tvorby zaměřoval výhradně na syntezátory, vedle něj ovšem působilo mnoho dalších tvůrců, jež se snažili o propojení elektroniky a akustických nástrojů, jako třeba Robert Rich, Steve Roach, nebo jen čistě akustický Pete Namlook. První dva a s nimi pozdější Tangerine Dream nebo Harold Budd se snažili komponovat hudbu co nejvíc oproštěnou od „těžkého břímě popu i klasické hudby“, jak se píše v článku Ambient od Sean Coopera. Hudbu, jež se vyhne klasickým metodám západní kompoziční praxe i kalkulu soudobé populární hudby. Často svou hudbu nazývali „space music“ ovšem jak Cooper vysvětluje:

„Ne proto, jak se často věří, že by zněla, jako by byla z jiného vesmíru (ačkoli tomu tak v jistých případech bylo), spíš chce působit jednoduše a směrem do prostoru, ve kterém je slyšena, do vnitřních více podvědomých, emocionálních a rozjímavých vesmírů (prostorů) posluchače. Poněkud odlišně od Enovy definice, jež hledala umístění hudby v určitém středu mezi popředím a pozadím. ‚Vesmírní‘ muzikanti se pokoušeli tyto dva póly spojit tak, aby se hudba stala pozadím svého vlastního dění; popředí se stává rozšířením pozadí, jelikož vztah mezi hudbou a prostředím, kde je poslouchána, byl v mnoha případech hlavní kompoziční myšlenkou.“

I to je jeden z důvodů proč po hubenějších 80. letech pak ambient zažil svou renesanci s příchodem rave kultury na počátku 90. let a to v inovacích ani ne tak hudby, jako spíš její prezentace. Své místo tu našla v chill-outových prostorách, kde umožňuje návštěvníkům klidný oddych před, během nebo po několikahodinovém ravovém běsnění. Ambient vytvořil plodné fúze s téměř všemi styly taneční hudby, přičemž je zde vždy zdůrazněna souvislost s onou meditativní, relaxační funkcí.

Je potřeba rovněž dodat, že často docházelo a dochází k záměně pojmů ambient a new age music. Postoje k new age jsou značně rozporuplné, a také já se hlásím k názoru, že se jedná vždy více o obchodní nálepku, než o cokoli jiného. Samozřejmě, že existuje hudba, o jejíž příslušnosti do tohoto proudu není pochyb. Vyhnul bych se však řadit zde kohokoliv z výše jmenovaných, jak se ostatně často děje.

O autorovi:
František Kopecký (1977) – absolvoval katedru muzikologie na FF UP v Olomouci a seriál o historii taneční hudby vychází z jeho bakalářské a následné diplomové práce. V současnosti se specializuje na hudební management. Je hlavním organizátorem hudebního festivalu BassDaCastle (www.bassdacastle.com).

Poznámka redakce:
elektronickou a taneční hudbu dlouhodobě využívá jazz jako jeden z možných výrazových prostředků. Seriál s názvem Historie elektronické taneční hudby se sice jazzem nezabývá, ale snaha autora o co nejpreciznější vymezení tématu nepřímo poukazuje právě na ony přesahy taneční a elektronické hudby s jinými styly a žánry – tedy i jazzem.

Obsah: