Face Of The Bass a začátek jejich půlměsíčního turné

V sobotu 14. února 2009 započalo patnáctidenní turné české nu-jazzové kapely Face Of The Bass. Kvartet, složený z basisty a frontmana kapely Jaromíra Honzáka, bubeníka Romana Víchy, klávesisty Michala Nejtka a saxofonisty Marcela Bárty si pro úvodní koncert vybral multimediální prostor klubu La Fabrica, což byla šťastná volba nejen proto, že se zde v jeden okamžik sešlo početné publikum. Ti, kteří měli štěstí a přišli na koncert, byli na blízku přinejmenším zajímavému propojování jazzu s moderními technologiemi (a to nikoliv pouze zvukovými).


Foto: Petr Vidomus

Nešlo však jen o kooperaci výše uvedeného. Vedle techniky přišla ke slovu také ještě jedna věc. Jak známo, jazz se nevyvíjí pokaždé jen v okamžicích, kdy jsou objeveny a následně použity staronové či nové stylové prvky. Pokrok lze najít i tam, kde se začnou předávat unikátní umělecké myšlenky. Face Of The Bass navíc z principu nepatří k hudebním souborům, které by chtěly na koncertech přehlcovat publikum přísunem technologického novátorství. „Novinky“ spíše opatrně vypouští a jen sem tam naordinuje překvapivou zvukovou razanci. Společně s novým výrazivem se ale objevuje prvek, který je pro tuto kapelu vlastně nejpříznačnější. Lze ho popsat jako sdělnost nebo přehledné komunikování prostřednictvím umění a Face Of The Bass můžeme brát téměř za jazzový symbol tohoto principu podobně jako třeba Weather Report.

Honzákova kapela samozřejmě hraje jinou hudbu než provozoval kdysi Joe Zawinul se svým nejslavnějším bandem. V porovnání s ním je pro Face Of The Bass charakteristické spíše rozmazávání hranic mezi jednotlivými vnitřními úseky skladeb. Kapela Weather Report naopak častěji využívala kontrastů. Silueta „Basoobličeje“ je tedy hladká a nepříliš zvrásněná. Posluchač tak může často vnímat pozvolné gradace a následná zklidňování. Účinek tohoto aranžérského prvku se naprosto vyrovnává extázím náhlých (avšak podprahově připravovaných) kontrastů, jaké známe na příklad ze stylu elektronické taneční hudby techno.


Foto: Petr Vidomus

Další drobnou souvislost s Weather Report je možné zmínit také v rámci zvuku (jinak řečeno instrumentaci) a tím už se dostáváme k jednotlivým skladbám. Hudební večer byl zahájen (možná vědomě, možná bezděčně) jakoby v duchu této slavné kapely 70. let, protože první kus – Honzákova skladba Around the Corner svým syntezátorovým zvukem kláves vzdáleně připomněla právě Zawinulův band.

Po ní následovala Noční píseň Michala Nejtka s temným basklarinetem a objevily se také samply cvrčků nebo projíždějícího vlaku.

V následující skladbě se ukázalo, že fenomén názvů jazzových skladeb má v Honzákově tvorbě privilegium významného uměleckého činitele, protože tento kousek jméno zatím neměl. Než by autor použil něco nevystihujícího, zřejmě svou hudbu raději slovy neohraničil – někdy v budoucnu snad název vykrystalizuje sám. Předem však lze říct, že pojmenování doposud bezejmenné skladby může mít klidně poetiku blízkou slovnímu spojení The Low Road. Právě tak se jmenuje velice podobná Honzákova skladba nacházející se na albu A Question To All Your Answers.


Foto: Petr Vidomus

Dalším bodem programu byl Nejtkův kus Bowers s výjimečně kontrastním groovem, na který pro Face Of The Bass již typickým způsobem navazovalo pozvolné hudební zklidňování, aby ten samý groove opět nastoupil v nezměněné razanci.

Pokračovaly dvě převzaté skladby. Humorný kus Erica Dolphyho s názvem Hat and Beard (mimochodem kapele skvěle hráčsky sedl), vystřídala skladba Kitty Wú formace Jagga Jazzist překvapující barevností zvukových samplů a hudebně programátorské nápaditosti.

Pozvolné předěly využívané uvnitř hudby kapela několikrát aplikovala také na propojení dvou různých skladeb jdoucích po sobě. Honzákova skladba If tímto způsobem plynule přešla do globálního hitu Dancing Queen švédské skupiny ABBA.


Foto: Petr Vidomus

Koncepčně zajímavým skladatelským počinem Jaromíra Honzáka byla skladba Majesty Time (Majestát času), která přišla na řadu po Dancing Queen. Její introdukce připomíná spíše typ závěrečné hudby, nežli začáteční část. Kapela hned v úvodu jakoby končila. Konkrétně jde o jakési unisonové výdechy na jediném tónu, mezi nimiž je dlouhá pauza. V tomto momentu by se hudebníkům rozhodně vyplatila detailnější práce s dynamikou u jednotlivých unisonových nástupů. Dodejme, že tuto skladbu hrává Honzák i s kapelou Sato-San To.

Závěrečná tečka koncertu patřila skladbě Orbit Folk, jež pochází ze skladatelské dílny Marcela Bárty. Mimochodem, také již byla v českých jazzových kruzích využita – můžeme ji slyšet na CD Dixie and The Gang kapely NUO. Důležité je i to, že Marcel Bárta, jak patří v posledních letech obecně k jeho dobrým zvykům, zde i v jiných částech koncertu opět sólisticky dokázal, že je nekorunovaným králem českého jazzového saxofonu.

Nejen však díky Marcelu Bártovi byl celý koncert výjimečný. O pozoruhodné komunikativnosti byla řeč v úvodu, tak na závěr doplňme zbytek. Na nezapomenutelnosti celého koncertu se samozřejmě podílel mnohokrát prověřený hudební um všech aktérů večera a dokonce i pódium samotné velmi přispělo. Stylové a moderní prostředí klubu La Fabrika je mimochodem celkově místem, kde jazz získává nečekanou svěžest. Přejme si proto, ať odolá všem nástrahám dnešní umění nepřející doby, abychom zde mohli my posluchači, a také hudebníci spolu s hudebními organizátory prožívat skvělé chvíle.

Autor článku: Václav Vraný