Historie elektronické taneční hudby - 13. díl - Hip-hop obecně

Kapitola 13. – Hip-hop

V této kapitole se opět vrátíme do Ameriky, a navážeme na předchozí vývoj v místech, kde jsme opustili funkové kapely, diskotékové kluby, dubové singly a soundsystémové i klubové DJ's. Posuneme jejich příběh dál, a také jej díky spojení s novými podněty vytáhneme z klubů alespoň na nějaký čas zpět na ulici.

Hip-hop a s ním rané techno a house jsou od dob vzniku jazzu nejhodnotnějším darem Ameriky celosvětové hudbě. Zatímco však house a techno zůstaly v USA přes dílčí úspěchy stále spíše undergroundovou záležitostí, a boom zaznamenaly až na počátku 90. let v Evropě, hip-hop se stal během několika let jednou z nejmocnějších částí amerického hudebního průmyslu, a způsob, jakým pohltil místní posluchače, a po něm i zbytek světa, se dá nazvat skutečnou (nejen) hudební revolucí. Nejedná se totiž pouze o hudební nebo šířeji umělecký fenomén. Hip-hop je úkazem ještě širším, dajícím se nazvat kulturou. Utváří si nejen svou hudbu, tanec, výtvarné umění, jazyk, styl oblékání a vzezření, ale dokonce určité modely myšlení, chování a jednání. Stejně jako třeba u industriálu je to však opět hudba, která stojí ve středu tohoto fenoménu, a která se ukáže jeho nejživotnější a nejnosnější složkou, hybatelem vývoje. V případě hip-hopu je pak nejtěsněji spojena s rapem, úkazem stojícím na pomezí hudby a poezie. Rap, tedy rytmické deklamování textu na hudební podklad, jak by mohla znít jedna z definicí, jako nejvlastnější dítko hip-hopu zasáhl během krátké doby téměř celou populární hudbu. Bez problémů si porozuměl s jinými hudebními žánry a styly, a vytvořil s nimi plodné hybridy. Ať už s jazzem (acid jazz, jazz-rap), rockem (za všechny rap-metal první poloviny 90. let), popem (celá plejáda tvůrců okupujících MTV a časopis Bravo), nebo především s taneční hudbou, kde rapování můžeme slyšet téměř ve všech stylech. To, že rap začal v hudbě žít svým vlastním životem a překročil hranice hip-hopového hnutí, staví před odborníky několik zásadních otázek.

Ta první je nasnadě. Zůstal rap součástí hip-hopu, nebo se ze svého mateřského prostoru osamostatnil, a vytvořil si svůj vlastní hudební jazyk? Vždyť i největší hudební servery jako www.allmusic.com věnují některé své články „rapové hudbě“, rap je tu prezentován jako jeden ze subžánrů, vedle rocku, jazzu, nebo country. Existuje však nějaká speciální rapová hudba? Domnívám se, že ne. Rap je nesporně osobitým fenoménem, avšak fenoménem především literárním a deklamačním, s hudbou sice, ale pouze, těsně souvisejícím. Rapper přednáší své texty v rytmické shodě s hudebním podkladem, vytváří často písňovou strukturu, reaguje na hudební změny. To však neznamená, že by takový hudební podklad musel být pro rapování nějak unifikovaný. Jak jsme se už zmínili, rap najdeme v celé nonartificiální hudbě, a tak se nutně popis jeho projevů promění ve výčet rozdílných stylů hudby, které spojuje právě jen jedna polohudební osa – rap. V tomto pojetí je pak hip-hop chápán jen jako jedna odnož rapové hudby. Zachovejme však původní hierarchii, a hip-hopu ponechejme statut zastřešující hudební oblasti sdružující v sobě určitý styl hudby a s ním spojené rapování, které si občas vypůjčují jiné hudební styly.

Druhý a ještě významnější okruh otázek vyvolává toto pojetí ve vztahu k taneční hudbě. Jak již bylo naznačeno, valná většina velkých internetových serverů a dostupné literatury hip-hop (respektive rap music) z taneční hudby vyčleňuje, udílí mu post zcela vlastní a samostatné části hudebního spektra, a jej staví do řady vedle rocku, jazzu, vážné hudby a taneční hudby, která je ovšem často, jako třeba právě v případě www.allmusic.com, pod jménem electronic music dokonce místy řazena do subkategorie rock (!). Problematika včlenění hip-hopu do taneční hudby není dodnes uspokojivě vyřešena, mnoho ortodoxních hip-hopperů o nějakém takovém vřazení nechce ani slyšet, a tak nezbývá, než nabídnout několik ne zcela kontinuálních bodů, které oba fenomény spojují nebo naopak rozdělují.

Je nepochybné, že minimálně do poloviny 80. let vůbec o nějakém takovém dělení nelze hovořit. Taneční hudba v dnešním pojetí totiž ještě neexistovala, máme tu zatím jen množství hudební tvorby, která buduje její kořeny – té, okolo níž se točí náš veškerý text. Celá raná hip-hopová scéna je v této fázi právě jen jedním, i když velmi mocným kořenem, pomáhajícím budoucí taneční scénu budovat. Hip-hop se vedle vynálezu rapu postaral o dotvoření fenoménu deejayingu, začal se samplováním, pomáhal definovat pouliční i klubovou kulturu a její estetické základy, v hudbě pokračoval ve vývoji hudební řeči postavené na nadvládě rytmu a barvy zvuku. To všechno taneční hudba od hip-hopu převzala a smíchala to s dalšími výše i níže naznačenými ingrediencemi.

Aby toho zmatku ovšem nebylo málo, mezi – a napříč těmito oblastmi nám do hry vstupuje celá stylová vlna electro, pro vývoj důležitá především v období zhruba mezi lety 1982 až 1988. Kromě toho, že se nám tak možnost nějakého přehledného podání této fáze historie opět znesnadňuje, je právě electro nejvlastnější spojnicí vyjadřovacích prostředků hip-hopu a v tu dobu vznikající taneční hudby. Ovšem právě v tomto období také dochází k postupnému rozevírání stylových nůžek a vzrůstající diferenciaci, pozor ne celé, ale větší části tehdejší hip-hopové scény. Tato větev se v druhé polovině 80. let od postupů čerstvě narozené taneční hudby odklání, a žije spíše námluvami s rockem a dalším pilováním především rapové složky hip-hopu. Je nepopiratelné, že hip-hop ročník 2002 se liší od hip-hopu ročníku třeba 1985 nepoměrně méně než taneční hudba stejného období. Část produkce také dokázala díky masivnímu tlaku průmyslu zcela rozmělnit původní ideje, a pádem do sfér komerčního popu přiživit dojem blížící se „smrti“ hip-hopu.

Rapující partičky ovšem naštěstí dodnes nevymřely, a s taneční scénou zůstala stále ohromná spousta styčných bodů. Hip-hopové podium je nezbytnou součástí každého většího a správného tanečního festivalu, hip-hopová party je pravidelnou součástí programu správného tanečního klubu, spolupráce obou scén a jejich tvůrců patří k nejčastějším mezi obdobnými žánrovými přesahy. Kdybychom snad pro větší přehlednost použili paralelu k olympijským kruhům, tak kruh taneční hudby se s tím hip-hopovým překrývá mnohem více, než s kruhem rockovým nebo jazzovým.

Hip-hop však vždy byl, je a bude hlavně o textu. Tam, kde taneční hudba komunikuje s posluchačem složitým spletivem vztahů mezi rytmem, barvou zvuku, mozaikovostí hudební struktury a gradační tektonickou výstavbou skladeb, tam rapper podá přímé a svérázné vysvětlení svého vidění světa, politické situace, důvodu proč nosí zbraň nebo kouří trávu a spoustu jiných literárních sdělení. Hudba, která spoluzní, pak nemá takové ambice, jako ta, kterou se v této práci zabýváme. Tím ovšem není hodnota hudby a rapování nijak snížena, jen jsou pro komunikaci a sebevyjádření používány rozdílné prostředky. Hip-hop má své poselství prostě trochu jinde.

A z tohoto důvodu se přikloníme k pohledu, který hip-hop nepovažuje zcela za součást taneční hudby. Do doby jejího vzniku je jejím přímým předchůdcem, poté, a tedy už za hranicí obsahu této práce se stává spíše jejím partnerem a souputníkem. Snad nám tedy podrobnější procházka raným vývojem hip-hopu pomůže ještě více osvětlit specifičnosti i spojitosti vývoje a vnést trochu více světla do nepřehledného trsu stylů deroucích se v této převratné době na svět.

Na závěr tohoto úvodu se také sluší dodat, že hip-hop je v české literatuře přece jen mnohem lépe zpracovaným tématem, než obdobné materiály o taneční hudbě. Zájemce o podrobnější poznání rané fáze, ale i vývoje celého hnutí tak odkazuji na tři texty českých autorů. Jeden z prvních fundovanějších tuzemských pohledů přinášejí Ivan Poledňák a Ivan Cafourek v knize „Sondy do popu a rocku“ (Praha, 1992) v kapitole „Rap a Hiphop – Jazyk i zbraň černé Ameriky“, především pak doporučuji rozsáhlou monotematickou přílohu časopisu Rock&Pop (č.6, r. V, 1994), jejímiž autory jsou redaktoři časopisu. Na 90. léta jsou pak zaměřeny dva články Zbyňka Heřmánka a a Luďka Staňka (zde pod pseudonymem 41200) v knize „Beaty, Bigbeaty, Breakbeaty,“ (Praha 1998).

O autorovi:
František Kopecký (1977) – absolvoval katedru muzikologie na FF UP v Olomouci a seriál o historii taneční hudby vychází z jeho bakalářské a následné diplomové práce. V současnosti se specializuje na hudební management. Je hlavním organizátorem hudebního festivalu BassDaCastle (www.bassdacastle.com).

Poznámka redakce:
elektronickou a taneční hudbu dlouhodobě využívá jazz jako jeden z možných výrazových prostředků. Seriál s názvem Historie elektronické taneční hudby se sice jazzem nezabývá, ale snaha autora o co nejpreciznější vymezení tématu nepřímo poukazuje právě na ony přesahy taneční a elektronické hudby s jinými styly a žánry – tedy i jazzem.

Obsah: