Hlučné fotografování na tichém koncertu

Ve čtvrtek 21. října 2010 v pražském Paláci Akropolis vystoupilo duo význačných osobností severského jazzu – kytarista Terje Rypdal a trumpetista Palle Mikkelborg. Představili hudbu z desky Crime Scene, jíž letos společně vydali, a tak v Praze koncertně předvedli málo slýchané ambientní pojetí jazzu. Přestože je jejich hudba svérázná a projekt nevyužívá arzenál nejmodernějších marketingových taktik, aby se zalíbil posluchačům, událost se rozkřikla a v Akropoli se sešel velmi slušný zástup zájemců o koncert.

Umělci prvními hudebními nádechy okamžitě naznačili, kudy hudba propluje. Nad rozsáhlými zvukově drobně a nepravidelně se měnícími harmonickými plochami kladli sóla nejraději v dlouhých tónech samostatně nebo v izolovaných frázích. Jednou došlo na hlubší interakci, kdy si navzájem odpovídali Rypdal (kytarista) s Mikkelborgem (tentokráte jako klávesista) prostřednictvím krátkých, harmonicky bohatších, pravděpodobně improvizovaných riffů. Těžiště ovšem jasně leželo v dlouhých hudebních plochách, zvukových barvách a meditativním výrazu. Protagonisté se zřejmě k tomuto účelu oděli do stínů, které vrhalo sporadické osvětlení. Koncert byl povětšinou tichý a soustředěný. Nebo alespoň měl být. Upozornil mě na tento fakt kolega, když jsme se po koncertu potkali v předsálí.

Zrovna jsem se mu chystal postěžovat si, jak se mi nepodařilo vyfotit ani jednu standardní koncertní fotografii, a že hudebníci byli kvůli slabému osvětlení téměř nefotografovatelní. On mě ale předběhl a zmínil jiný problém: horda fotografů pod pódiem rušila poslech svými velkými a hlučnými fotoaparáty resp. častým cvakavým spouštěním mechanických závěrek. Tak jsem se zastyděl za svou účast na tomto rušivém počínání a cestou domů přemýšlel nad jeho okolnostmi. Na obranu fotografů je třeba říci, že kdyby měli dostatečné světelné podmínky, jistě by nerušili a fotili by v hlasitějších hudebních pasážích podobně, jako když vypínají blesk, aby nenarušili záměr osvětlovače. Každopádně, Rypdalův a Mikkelborgův meditativní koncert by se mohl označit za exemplární příklad rozporu práva posluchače na nerušený poslech a slyšitelného fotografování přizvaných fotografů, kteří ovšem musí zajistit kvalitní snímky pro další propagaci důležitých projektů, jako je tento. Nehledě na skutečnost, že cvakání jistě slyšeli i hudebníci na pódiu.

Existují dvě cesty jak podobným extrémním situacím čelit. Obě jsou běžné a více či méně vědomé. První směřuje k organizačnímu servisu, který pro fotografy vyčlení zhruba prvních patnáct minut koncertu a zajistí ideální zvukové i světelné podmínky. Poté pokračuje koncert v normální režii. Druhá cesta vede skrze estetiku a byla teoreticky rozpracovávána např. v dobách vzniku a zavádění reprodukční a záznamové techniky. Tehdy se řešilo, zda-li je šramot klapkové mechaniky varhan na audio-nahrávkách rušivý, či ne. Podobně by se mohlo hovořit a jistě také hovoří o hlučném dýchání některých hráčů při hře na smyčcové nástroje nebo o slyšitelném posouvání prstů po strunách kytary. Obvykle se tyto průvodní zvukové jevy tolerují. Někoho jistě ruší, ale jiný si jich nevšímá. Jestli je tedy slyšitelné cvakání fotoaparátů adekvátní součástí koncertů či ne, bude asi věcí široké dohody a hledání uměřenosti. Jedno je však skoro jisté. Pokud se kvalitní hudebník rozhodne veřejně vystupovat potichu a v přítmí, nevyhne se častějšímu hluku způsobenému cva­káním mechanických uzávěrek fotoaparátů.