AUDIO: Historie elektronické taneční hudby - 11. díl - Synthpop

Kapitola 11. – Synthpop

A tak zatímco se ambientní lidé oddávali neuvědomělým podnětům neslyšené slyšené hudby, především v Británii, ale také na starém kontinentě, v USA či v Austrálii na scénu vyrukovala početná plejáda tvůrců, kteří posilněni úspěchem punku, Kraftwerk a s novým syntezátorem v ruce, jali se též tvořit hudbu. Ano, rocková punková revoluce ukázala světu a do populární hudby vnesla nový fenomén – hudebního analfabeta. Jak píší Ivan Poledňák a Ivan Cafourek ve své knize Sondy do popu a rocku:
 

„Punk se sice mohl chápat jako jedna jediná rychlá primitivní písnička, ale také, jak jsme už řekli, jeho nejdůležitější vymožeností bylo ono magické "U2“ („Ty Taky!“). Ty taky můžeš hrát, vyslovit se.„

“‚Když Evropané dostali do rukou syntezátory, bylo to jako když dáte indiánům whisky‘, ohlíží se na přelom sedmdesátých a osmdesátých let Will Rigby z americké skupiny dB's. Měl pravdu. Zaplavení britského trhu lacinými syntezátory mělo ve své době stejnou důležitost jako v roce 1960 přijatý zákon o koupi na splátky, který tehdy tisícům mladých Britů umožnil pořídit si první levnou kytaru.„

Samozřejmě nejsme tu od toho, abychom dějiny soudili, ale jen sledovali, a nejen proto bych skepsi pana Rigbyho zcela nesdílel. I zde se totiž několika projektům podařilo dostat značně nad hranici průměru, a třeba to, že Depeche Mode nám dodnes vyprodávají stadióny, svědčí o přítomnosti hudební kvality.

Technologie postupovala velmi rychle dopředu, v relativně krátkém časovém období došlo v průmyslovém výzkumu k do té doby nepředstavitelnému posunu. Elektronika se stala "miláčkem mas“ a každý, kdo na to měl, chtěl taky ten počítač nebo klávesy mít doma. Svět těch dní si nalezl svou seberealizaci v konzumu. I poslední ideály šedesátých let už byly dávno převálcovány. Návrat konservatismu, závody ve zbrojení – to byly symboly doby.

Celá skupina níže uvedených, i jim podobných zde neuvedených tvůrců na situaci reagovali půvabnou rozpolceností mezi kýčovitou romantikou a post-punkovým nihilismem s apokalyptickými vizemi. Make-upem, androgynitou a tvorbou Chip-music ironizovali ducha doby, ale zároveň šli ruku v ruce s ním. Syntezátory prostě uhranuly nastupující generaci, a najednou nebylo potřeba ani nějakého hudebního vzdělání, beztak se ovládání syntezátorů začalo stále víc podobat programování než „hraní“ hudby.

Když se pak na trh dostávají vedle speciálních počítačů na tvoření hudby i první sekvencery, které umožňují celou píseň naprogramovat a tudíž ji při produkci nehrát v reálném čase, mají synthpopaři vyhráno. V roce 1978 přichází na trh Roland MC-4. Nebyl sice první, ale ohromně pomohl zpopularizovat tento elektronický způsob tvorby. Začali ho používat například Tangerine Dream, Human League nebo Devo. Na naprogramování čekalo 12 500 not, jež se zadávaly číselně, dokonce i akordy musely být vkládány po jednom tónu. Tohle všechno umožnilo též rozbít do té doby obvyklý formát čtyřčlenné kapely, v synthpopu se začínají prosazovat hlavně dua i sólisté.

Imunní nezůstali ani někteří zarytí punkeři a post-punkeři. Neodolali syntezátorovému vábení, a elektroniku přibrali do svých kapel v době, kdy se jejich už dostatečně vyproklamovaný, pro ně již hudebně příliš jednoduchý a navíc hudebním trhem zdevastovaný punk ála „No future“, začal přetvářet na novou vlnu – další stylovou nálepku bez přesně vymezitelného obsahu. Prostě se v průběhu punkové revoluce chtě nechtě naučili na své nástroje hrát, a také po stavebně strukturní stránce se jim do mysli vkrádaly stále více složitější nápady. A tak se nám termíny synthpop a nová vlna překrývají a pletou dohromady, v dostupné literatuře se zcela volně operuje oběma termíny i při popisu úplně stejných situací. A aby toho nebylo málo, pro synthpopové kapely této dekády se často užívá označení new romantics, tedy jacísi novodobí romantikové. Asi nejpřesněji vystihuje situaci opět citát z knihy Sondy do popu a rocku, kde se v roce 1992 píše:

„Kdy skončil punk? Proč hovoříme o nové vlně už v roce 1977, když téhož roku vycházejí klasická alba punkové éry? Je nový romantismus jednou z podob nové vlny, nebo samostatnou reakcí na punk, výrazem zklamání, že punk nic nezměnil? Je v tomto ohledu termín post-punk označením celé nové vlny, překrývajícím se pojmem, nebo tento název akcentuje zmíněné zklamání a časově vymezuje období klubového kvasu temně romantické vlny?“

Autoři pak dodávají něco v tom smyslu, že ani čas zatím nepomohl rozmotat tento spletenec.

Zdá se, že ani za dalších téměř deset let nedošlo k žádnému většímu posunu. Na prvním místě však zůstává stále hudba a o tu jde především.

Synthpop se formálně příliš neliší od jiného soudobého popu postaveném převážně na rocku. Pořád jsou to písničky se slokou a refrénem, rozdíl hledejme především ve zvuku. Syntezátory umožňují samozřejmě větší variabilitu a tím i bohatší paletu nálad. Syntezátorový chlad, pak zpěváci vyrovnávali o to vřelejšími vokály, jež podtrhly stálý obdiv bílé Británie k dědictví soulu. Najdeme tu více zdůrazněnou rytmiku, víc zvukových efektů, to hlavně v mezihrách, kde místo kytarového sóla vyslechneme spíše několik klávesových riffů, zfázovaných a echovaných zaševelení a zahlučení, a je to. Jako takovou typickou ukázku doporučuji zavzpomínat nebo přímo vyslechnout u nás zpopularizovaný (a zprofanovaný) Relax od Frankie Goes To Hollywood (asi patnáctkrát přehraný v Olmerově filmu „Bony a klid“).

Hned na druhém místě však začínají hrát důležitou roli i věci okolo showbusinessu. Celosvětový úspěch této hudby udělal z těchto mladých lidí hvězdy, jejich tvůrčí ideje už nešly do takových hloubek jako u Ena nebo Kraftwerk. Šlo především o zábavu, o populární hudbu. Důležitý začal být „individuální styl“ a „image“. V tom se synthpop zhlédl v odkazu glam-rocku a pódiových prezentacích třeba Davida Bowieho. Následující výčet kapel a tvůrců není řazen ani podle významu, ani podle jejich tvorby, ani podle data prvních úspěchů. Nějaký systém však potřebuje, a tak použijme chronologii dle let vzniku jednotlivých projektů.

Hned první Depeche Mode jsou právě takovou typickou ukázkou „stylové“ kapely. Každý rád zavzpomíná na černooděné „depešáky“ krášlicí v 80. letech naše náměstí a sídliště, a houfně vyrážející do Budapešti na koncert svých idolů.

V Basildonu blízko Londýna se dohromady dávají v roce 1976 dva kamarádi Vince Clarke a Andrew Fletcher. O tři roky později Clarke zakládá s kytaristou Martinem Gorem duo French Look a po přistoupení Fletchera mění svůj název na Composition of Sound. Clarke nebyl spokojen se svou pozicí zpěváka a roku 1980 oslovují Davida Gahana. Následně odhazují živé nástroje i staré jméno, a už jako Depeche Mode začínají s čistě elektronickou muzikou. Na světlo je vytahuje šéf před pár lety (přesně v roce 1978) založeného labelu Mute Records Daniel Miller, a pod touto hlavičkou vydávají roku 1981 svůj debutový singl Dreaming of Me . Třetí singl v pořadí I Just Can't Get Enough se už dostává do Top 10. Mute Records se v osmdesátých letech stalo jedním z nejdůležitějších nezávislých vydavatelství, a mezi jeho další vlajkové lodě patřili Laibach, Nitzer Ebb nebo Plastikman. Debutové album Depeche Mode Speak & Spell je naplněno veselým a trochu naivním syntezátorovým popem. Vince Clarke jako dvorní skladatel hudby šokuje fanoušky, když po vydání alba ohlásí odchod. Skládání bere na svá bedra Martin Gore a do kapely přichází Alan Wilder. Personální změny přinesly i jiný zvuk, hudba Depeche Mode se stává více temná a melancholická, tady někde hledejme kořeny označení darksynth nebo new romantics. V tomto duchu vydávají další album A Broken Frame (1982) a temnoty přidávají stále víc až po úspěšná alba Black Celebration (1986) nebo Music For The Masses (1987). Do jejich hudby se také začínají vracet kytary, což slaví obrovský úspěch na koncertních turné po USA. Jeden z koncertů vydávají jako živý záznam v roce 1989 pod názvem „101“ .

V devadesátých letech se jim pak daří absorbovat do své hudby další vlivy jako třeba gospel na albu Songs Of Faith And Devotion v roce 1993. To některé skalní fanoušky trochu rozčarovalo, skupina ale ke své hudbě přitáhla pro změnu plno mladých. V roce 1995 odchází Alan Wilder. Jako důvody uvádí rostoucí nespokojenost s poměry a pracovními postupy v kapele. Depeche Mode pokračují dodnes ve třech, a po úspěšném albu Ultra v roce 1997, nám v současnosti dobývá svět nová deska Exciter (i u nás svého času No. 1 v prodeji CD). Nezdá se tedy, že by nám „depešáci“ nějak zestárli a neměli co říct. Zůstávají poctivě ve svých osvědčených vodách, umí napsat skvělé písně a nebrání se ani zvukovým inovacím. Současná alba opravdu znějí více sofistikovaně, než jejich prvotiny, což je samozřejmě dáno i technickým vývojem. Je to sice pop, ale naštěstí ta jeho oblast, jež si zaslouží respekt i taneční scény.

Druhou nejpřednější ukázkou syntezátorového popu je bezpochyby kapela, kterou v anglickém Sheffieldu zakládají dva počítačoví technici Ian Craig Marsh a Martyn Ware roku 1977. Opět po nezbytné několikeré změně názvu se po příchodu Philipa Oakeyho její název stabilizuje na Human League. O rok později je už na světě debutový singl Being Boiled, to už i s čtvrtým členem kapely Adrianem Wrightem, jenž měl zpočátku na starost především přípravu projekcí na živá vystoupení. První menší úspěchy přinesly už úvodní alba Reproduction (1979) a Travelogue (1980). V kapele však vzrůstalo napětí mezi popovým směřováním Oakeyho a Wrighta a poctivým a strohým elektronickým zvukem zakládajících členů. Ti také záhy Human League přenechávají kolegům a zakládají si skupinu Heaven 17, jež má rovněž zaručeno místo v síni synthpopové slávy. Mezi největší hity patří bezpochyby píseň (We Don't Need This) Fascist Groove Thang a album Penthouse And Pavement, v Melody Makeru vyhlášeno albem roku 1982.

Zpět k Human League. Wright se rychle začíná učit pracovat se syntezátory, zpívat přicházejí dvě tanečnice z místního disco klubu Susan Ann Sulley a Joanne Catherall, basu přebírá Ian Burden, pětici doplní klávesista Jo Callis. V této sestavě pak vydávají průlomové album Dare s megahitem Don't You Want Me? , jenž rychle vylétl na první místo anglického žebříčku a i v USA se setkal s výborným ohlasem. Byl to jeden z impulsů ohromného zpopularizování synthpopu. Koncem roku 1982 se Martin Rushent spolu s kapelou podílí na téměř čistě instrumentálním albu Love And Dancing obsahujícím remixy předchozí řadovky. Vedle Non Stop Ecstatic Dancing od Soft Cell se jedná o vůbec první album remixů určených čistě pro diskotékové kluby. Singl (Keep Feeling) Fascination z roku 1983 vyhrává singl roku u kritiků Melody Makeru a samozřejmě se dobře prodává. Od Hysteria z roku 1984 začíná u Human League aktivita váznout, před dalším albem „Crash“ (1986) se Philip Oakey věnuje raději spolupráci s Giorgio Moroderem . Crash přinesl směsku opravdu milého elegantního popového soundu a úvodní singl Human se vedle Don't You Want Me? stal druhým největším hitem historie kapely. Další alba Romantic? (1990) a Octopus (1995) už se nesetkaly s dřívějším ohlasem a dokládají, že v tomto čase už je přece jen synthpopové vlně odzvoněno.

V roce 1977 se dává dohromady v Norsku trio a-Ha. První album je ještě hodně ovlivněno kapelou The Doors a nazpíváno v Norštině. Poté se už ale hoši stěhují do Londýna, aby singlem Take On Me dobyli britské žebříčky a zvlášť ty americké (v USA No. 1). Do hudby přidali mnohem víc elektroniky a pravidelně svými hity přiživovali pověst skutečných popových stars.

Ultravox stojí vedle Depeche Mode za označením new Romantics, právě jejich zasněná posmutnělá hudba vyhovuje tomu, co si pod tímto termínem představit. Po lehce úspěšné prvotině Ultravox (1977) přichází do kapely její pozdější leader Midge Ure a spolu s ním vydávají Ultravox megaúspěšné album Vienna (1980), stejně jako následující čtyři alba, která notně ovlivnila celé vznikající synthpopové hnutí. Midge Ure rovněž stihl bodovat i jako sólista, a možná i to přispělo k pozdější ztrátě zájmu o tuto zajímavou skupinu.

V roce 1978 se alespoň zpočátku pod vlivem Kraftwerk formuje anglické duo OMD, tedy Orchestral Manoeuvres In The Dark pánů Andyho McCluskeyho a Paula Humphreyse. Prvním známějším hitem je píseň Enola Gay nazvaná podle letadla, jež shodilo atomovou bombu na Hirošimu, čtvrté album Dazzle Ships se oddává hlavně experimentům a po jeho vydání se kapela rozpadá. McCluskey se počátkem devadesátých let pokusil o comeback, ale s klasickým elektro zvukem OMD to už nemělo nic společného.

Mnohem víc na pomezí rocku se pohybují další (synth)popoví idolové, birminghamští Duran Duran. Proslaveni klasikami jako Hungry Like The Wolf a Save Prayer i dalším vývojem, kdy se po rozpadu dokázali vrátit úspěšným albem Duran Duran (The Wedding Album) (1993) a hitem Ordinary World, stali se jednou z nejdůležitějších popových kapel 80. let. Nemalou měrou jim pomohlo i průkopnictví v oblasti hudebního videa, klipy natáčeli i na takových místech jako Antigua nebo Srí Lanka, ke spolupráci zvali nejlepší režiséry, a tak není divu, že nahoru jim pomohl hlavně start MTV, za všechny jmenujme video odvysílané na Silvestra roku 1982.

Kosmicky zaměřený Gary Numan zapojuje syntezátory do zvuku své post-punkové kapely Tubeway Army a roku 1979 vydává album Are ‚Friends‘ Electric?, ovlivněné tvorbou Ultravox a science-fiction. Britský úspěch tohoto alba následovala deska Pleasure Principle s písněmi Cars (UK No. 1) a I Die You Die . Futuristické zvuky a robotické náměty textů jsou dnes uznávány jako významné podněty electro vlny počátku 80. let.

Ve stejném roce vzniká duo Soft Cell, které se do historie zapsalo především písněmi Tainted Love, What? nebo Torch.

Švýcarské duo klávesisty Borise Blanka a zpěváka Dietera Meyera snázvem Yello vzniklo roku 1980. I oni byli uhranuti novými možnostmi, které nabízel čerstvě rozšířený formát videoklipu. Některá jejich raná videa, jako například Pinball Cha Cha, režírované samotným Meyerem se dostala dokonce do Muzea moderní umělecké hudební videotvorby. Inovativní byla i jejich hudba, a to především v experimentování s novými zvukovými barvami a důrazných rytmech automatického bubeníka. Jejich tvorba z raných alb se paradoxně mnohem víc než v Evropě chytla v Americe. Dieter Meyer se o tomto období vyjádřil:

„Bylo to zvláštní. Částečně jsem tehdy bydlel v New Yorku a najednou jsem tu muziku slyšel v rádiích, černá a hispánská komunita na ni tancovala a víceméně přes noc jsme byli populární – nemohl jsem tomu uvěřit. Nejenže bych neřekl, že budeme někdy populární, ale vůbec by mě nenapadlo, že to budou poslouchat černoši v New Yorku. […] Zřejmě proto, že ta hudba byla hodně rytmická a tudíž taneční a můj hlas zněl jako nějakej ranej rap.“

Právě na podobných transoceánských spojích pak vyrostla celá odnož raného hip-hopu – electro, které kombinovalo americký rap s evropskými syntezátory. Záhy se Yello stali vděčným samplovacím zdrojem riffů pro začínající hip-hoppery. Celosvětový komerční průlom zaznamenalo album Stella z roku 1985. Z těchto typických synthpopových začátků se postupem času přibíráním vlivů electra, acid housu, a latinských rytmů vypracovali na jednu z důležitých kapel pomáhajících taneční hudbě na svět.

Eurythmics vznikají v roce 1981. Dodnes velmi úspěšné duo se proslavilo svou druhou deskou Sweet Dreams z roku 1983. Zpěvačce Annie Lennox a kytaristovi Davu Stewartovi však vždy víc svědčil pobyt na vrcholcích popových hitparád, než výpomoc průkopníkům elektronické hudby, a tak v následujících letech ať už spolu nebo sólově skládali kvalitní, a elektronikou říznutý, přece jen však stále pop pro široké masy.

To New Order vzniknuvší na troskách post-punkové legendy Joy Division naopak elektroniky přidávali a přidávali, a mnozí je dnes považují za jeden z nejdůležitějších hnacích motorů anglické taneční revoluce. Především za to, jak už jako populární synthpopová kapela pomáhala prorazit acid housu na přelomu 80. a 90. let. Odkazy na jejich přínos tak najdeme především v článcích o novějším vývoji taneční hudby, progresivní však byli už od dob svého vzniku v roce 1981, kdy debutovali albem Movement. Do své hudby postupně zařazovali stále víc tanečních prvků, už jenom třeba v tom, že jejich singly vycházely jako dvanáctipalce. Legendární píseň Blue Monday z roku 1983 se tak stala v historii vůbec nejprodávanějším takovým singlem. New Order jako mnozí jejich kolegové prošli několikerým rozpadem a opětovným vzkříšením, v roce 1993 se ozvali albem Republic a naposled titulem Get Ready (2001), kytarista a zpěvák kapely Bernard Sumner v přestávkách stihl mimo jiné třeba několik alb projektu Electronic, na němž se podílel z Johny Marrem ze Smiths a Neilem Tennantem z Pet Shop Boys.

Za jednu z nejlepších synthpopových skupin osmdesátých let jsou považováni Tears For Fears . A to paradoxně přesto, že jejich hudba se nikdy nespoléhala jen na čistě elektronický zvuk. Významnou část hrály i akustické nástroje a jejich lehce melancholická hudba se tak stala prototypem úspěšného zapojení elektroniky do tehdejších rockově popových formátů. Po mezinárodně úspěšném albu Songs From The Big Chair přibrali roku 1986 Curt Smith a Roland Orzabal do kapely soulovou zpěvačku Oletu Adams, aby dodala další rozměr albu Seeds Of Love.

Stejného roku jako New Order a Tears For Fears vzniká doposud nejúspěšnější (nerovná se nejlepší) skupina synthpopové vlny, a také jedna z mála, která ji bez úhony přežila – Pet Shop Boys . Extravagantní duo pánů Chrise Lowea a Neila Tennanta, které umělo vždy úspěšně balancovat na hranici progresivity a levného kýče, se střídavě přibližovalo k jednomu nebo druhému pólu. Jedno jim však nelze upřít. Už od West End Girls z roku 1984 pravidelně vyprodávají stadióny a chrlí jeden úspěšný hit za druhým, a dalo by se říct, že se původních synthpopových formulí drží dodnes ze všech výše uvedených kapel asi nejvěrněji. Směs na pomezí taneční rytmiky, euro-popových melodií a obskurních koncertních show jim zajistila přece jen stejně jako Depeche Mode docela slušný respekt taneční scény, soudě alespoň dle jmen objevujících se jako remixéři jejich hitových singlů.

U poslední kapely tohoto výčtu – Erasure už podobné snahy takovým respektem doprovázeny nejsou. Vince Clarke, jenž stál u zrodu Depeche Mode i Yazoo , založil duo v roce 1985 spolu s Andy Bellem. Prorazili singlem „Sometimes“, jenž zabodoval v Británii i v Americe. Komerčně veleúspěšní i díky masivní podpoře MTV, hudebně však už rozmělňující původní synthpopové ideje dovedli synthpop na křižovatku přelomu 80. a 90. let a také přelomu jednoho historického období.

Boom taneční hudby už směřoval jiným směrem a bohužel většině výše uvedených kapel tato revoluce utekla, ač synthpop ve svém základu nemá k postupům taneční hudby daleko. Některé kapely ztrátu zájmu o svou hudbu nepřežily, jiné spolu se svým publikem zakotvily v poklidných vodách pop music. New Order, Yello a částečně Depeche Mode se s touto revolucí dokázali vyrovnat a taneční scéna je do sebe ochotně absorbovala. Ten zbytek se bohužel snažil o podobné zavděčení se mladé nastupující posluchačské generaci a zapojení nových tanečních trendů do své hudby. Nedostatek invence a sebereflexe je však nasměroval do vlny euro-popu či euro-disca, jak je dnes nazývána celá plejáda kapel a tvůrců nabízejících publiku už stokrát použité formulky okořeněné neurážející jednoduchou taneční rytmikou a elektronickým soundem. Tento „chudý příbuzný“ taneční hudby si díky masivní podpoře médií a programové hudební nekomplikovanosti a nekonfliktnosti získal svou širokou posluchačskou základnu, všechny tyto projekty ale prostě zůstaly ve „druhé“ řadě tenkrát, stejně jako teď. Kapely jako Erasure, Modern Talking, C.C. Catch, Bad Boy Blue, Boney M nebo Wham! si tak zmínku v této práci zaslouží spíš za své „nezásluhy“, které ostře korespondují s jejich komerčním úspěchem. Asi se takovou hudbou dá docela slušně uživit, v historických slovnících budoucnosti však tato jména nebudou patřit k vyhledávaným heslům.

Z dalších skupin synthpopové vlny jen jmenovitě vzpomeňme ještě Pere Ubu, Devo, Simple Minds, Howarda Jonese a japonské Yellow Magic Orchestra , určitými znaky své hudby také novovlnné Blondie a Talking Heads.

O autorovi:
František Kopecký (1977) – absolvoval katedru muzikologie na FF UP v Olomouci a seriál o historii taneční hudby vychází z jeho bakalářské a následné diplomové práce. V současnosti se specializuje na hudební management. Je hlavním organizátorem hudebního festivalu BassDaCastle (www.bassdacastle.com).

Poznámka redakce:
elektronickou a taneční hudbu dlouhodobě využívá jazz jako jeden z možných výrazových prostředků. Seriál s názvem Historie elektronické taneční hudby se sice jazzem nezabývá, ale snaha autora o co nejpreciznější vymezení tématu nepřímo poukazuje právě na ony přesahy taneční a elektronické hudby s jinými styly a žánry – tedy i jazzem.

Obsah: