zpět na seznam článků

Nářez v Leo Expressu

Takto nějak asi vypadá politika. Nejdřív se zdálo, že tento web bude o elektrickém jazzu, ale po tom, co kamarád Slinťa napsal šohajské povídání o kapele Tin Men And The Telephone, dorazil od něj mail: “Ještě bys mohl napsat recenzi ty…” a přihodil link na 50 minutové video s hudbou jeho kamarádů, českého progresivního death/metal bandu M – skutečný název kapely asi neprozradím, nechci totiž naštvat tyto poctivé hudební milovníky.

Slinťa říká, že u death metalu musíš prožít peklo. Vždycky při tomto popisu zaujme polohu, jakoby byl stopadesátitunový osvalený vládce temnot, jehož hrudníkem prochází světelná plazma, všude kolem šlehají plameny, šedočerné mraky se valí, kouř a síra štípou do očí, do toho nějaká láva a tak. Je vždycky neuvěřitelný kontrast, jak se ti drsní metloši potom umí proměnit v naprosto pozitivní mírumilovné lidi.

Vzpomínka na dva ročníky festivalu Nuclear Storm ve Slavičíně 90. let, žlutá kazeta Obituary ve whalkmanu, obnošené tričko Cannibal Corbse za dvě stovky od kamaráda. Možná nepoznám metalové nuance, ale když poslouchám kapelu M, připadám si jako před 15 lety. Samozřejmě, na rozdíl od té doby, dnešní M používají moderní techniku.

Po deseti minutách poslechu celkem asi Upravená grafika kapely Mhodinového alba na YouTube přeskočí rychlým střihem zvuk. Je zajímavé, jak moc může být metal podobný popu. Tolik prvních deset minut. Od desáté minuty má naopak všechno úplně jiný říz, hroziči řvou do mikrofonů a v osmnácté minutě to vlastně pořád není nuda.

Něco se ale změní v 18. minutě. Groove na basu a všechny zvuky kolem bych zkrátil nebo úplně vyhodil. Ve 20. minutě hudba naprosto nelogicky přejde zpět do nářezu. Následuje písnička pro zamilované s polorapem a melodickým hlasem ve 24 minutě. Aby toho nebylo málo, přichází pravý nefalšovaný ploužák ve 28 minutě. Zpěv ladí, vše je kýč jak řemen s obrovským potenciálem úspěchu u drsně romantických dívčích duší. 33. minuta a s ní další melodický nářezo-kýč. Omlouvám se. Zpěvák by měl zkusit profesionální kariéru u pražského muzikálu, jestli už si náhodou v tomto průmyslu nevydělává. Hlas a intonaci by na to asi měl. Zvláštní, M je brutální řvací kapela a přitom používá slizkou muzikálovou melodiku. 36. minuta už ale zase přináší relativně zábavný nářez. Co čert nechtěl, i tento pěkný nářez se v jednom momentu změní ve svou vlastní karikaturu: od momentu cca 39:08, když kytary a bicí nehrají naplno, jen tak pobublávají v pozadí, zní vážně míněný stupňovaný řev srandovně, jako známé „mami, já chci lízátko, já ho chci teď, Tééď!“; když pak zas kapela dává v podkladu plnou energii, zvuky se slijí a všechno se vrací k lepšímu. Bohužel, po delším čase soustředěného poslechu se z nějakého důvodu na M nedá moc soustředit. Asi bylo všechno řečeno resp. zahráno před tím.

Záleží určitě na tom, k jak moc velkému soustředění hudba M vlastně je. Já ji poslouchám v docela tichém prostředí Leo Expressu cestou z Prahy do Starého Města. Nikdo kolem nežvaní, tedy kromě kolovrátku vlezlého vlakového hlasu neustále rozvláčně a pořád stejně se loučícího s vystupujícími a pak zase vítajícího přistupující a pořád dokola a znova a znova představujícího všechny ty debilní výhody vlaku česky a pak ještě anglicky. Ten hlas je jistě hlavním důvodem ztrátovosti Leo Expressu. V prodlevách mezi reprodukcí narcisticky intonujícího vlakového robota mi hudba zní v uzavřených sluchátkách, takže slyším jen ji a nic neruší. Ještě, že krajina za oknem je tak hezká…

Následná delší poklidnější hudební atmosféra postapokalyptického zmaru je každopádně občerstvující a vrací pozornost zpět k M. Čas 46:50 a něco jako klávesy bohužel přinášejí zase tu divnou popovou nasládlost, ke které má M sklony. Svět míří do popových pekel. Máte-li v životě potíže, může za to všudypřítomný pop. Konečně poslední skladba, poklidná písnička na španělku a elektrickou sólovou kytarou se zpěvem je docela fajn. Upřímně, nejlíp by vyzněla bez té sólovky.

Někde u Olomouce strhávám sluchátka z uší. Jsem rád, že už M nemusím poslouchat.

V okamžicích největšího metalového nářezu i jinde mají M opravdu cosi do sebe, a tak, jestli, řekněme, do 999 dnů vytvoří M něco nespoutaného, netrapného a zábavného, možná se Ejazz.cz, M a vůbec všichni dočkají pokračování této story, nikoliv už narůžovělé, ale pěkně černé na bílém. Pak se můžeme těšit na odhalení skutečného jména M a v nejlepším případě taky na výživné audio ukázky. Do té doby lze pro inspiraci poslouchat hudbu např. na muzikantských serverech ze Skandinávie, možná nejsvobodnější části světa nebo stačí na Ejazz.cz, kde je a bude v článcích plno audio přehrávačů se svobodnou skandinávskou a další hudbou.

Václav Vraný

autor článku

Diskuse k článku