zpět na seznam článků

Sato-San To a pohádka o CD Obludarium

Když člověka na první poslech nechytí nová umělecká hudba ostřílených skvělých muzikantů, žádný strach, může to být známka punku, pardon, známka top kvality nové hudby. Ale jenom v případě, že nové CD zní odlišně od všeho předchozího. Potom nelze jinak, než si novou desku ještě dvakrát třikrát pozorně poslechnout a zkusit chytit signál… Mně se tohle stalo u alba Obludarium kapely Sato-San To, trvalo to asi 14 dní a dopadlo to dobře.

Když v půlce května trumpetista ze Sato-San To, Oskar Török, shodou okolností se známe, nadšeně říkal: “Tak co, slyšel jsi to? Přijdeš na křest do Akráče?”, bacilo mě z vlastního vlažného komentáře k nové hudbě tak luxusních muzikantů. Navzdory novým skladbám a důkladné propracovanosti (to odlišuje Obludárium od předchozí desky Salep), by se dal můj první dojem shrnout stručně: “Moc elektronické a proč tam není Míra Honzák?” Milovník čisté elektroniky by samozřejmě řekl pravý opak a okamžitě by zajásal.

Nová sestava Sato-San To sice hraje bez největšího českého jazzového guru, basisty Jaromíra Honzáka, nahradil ho ale precizní Játra Kovařík, souputník bubeníka Tomáše Heriana z kapel Segundo nebo N.O.H.A. Navíc přibyl Oskarův spoluhráč z Vertiga, Vojtěch Procházka, klavírista, kterého teď nejvíc baví hrátky se zvukem.

Uplynulo pár týdnů, přišel čas křtu v Paláci Akropolis 30. května 2014, tak jsme tam vyrazili. Vlažnost z desky nepolevovala, nebyl totiž před tím čas muziku si víc poslechnout, a také mě unavovalo pro mě jen mediálně vařené jméno křtitele, jakéhosi Borise Carloffa, který měl nahradit původně ohlášeného Floexe. Uff, naštěstí se koncert rozjel výborně. Velký sál Akráče se sice nezaplnil až k prasknutí, atmosféra byla ale výborná – lidi řvali, nad pódiem projekce s hlavou Buddhy a hlavně samotná hudba, všechno dohromady fungovalo.

Ukázalo se, že hodně z toho, co na CD znělo jako elektronický sound čistě naklikaný myší do počítače, hraje Vojtěch Procházka na klávesy a Oskar Török na zefektovanou trubku. I když pořád trochu chyběl zvuk živého dřeva, ta jedovatá syntetika začala mít lidskou tvář a všechno najednou vypadalo víc interaktivně. Dokonce i chemická dub-stepová basa byla hraná ručně na baskytaru připojenou k nějakému efektu.

Pak přišel křtitel, jazzový tenorsaxofonista Ondřej Štveráček, a bylo vymalováno. Žádný Carloff, žádný Floex, oba nakonec odvolali účast a na pódium nakráčel klasik tenorsaxofonu a největší ďábel, který se Sato-San To spolupracuje už od dřevních začátků jara 2008, kdy kapela publikovala svůj první počin, demáč Skinny.

Myslel jsem si, že dál to asi nepůjde, ale kompletní podmanění nastalo ještě o něco později – po skončení hlavní show a přesunutí se do vedlejšího hospodo-sálu. Tomáš Herian snesl bicí na vyvýšený prostůrek boční místnosti, ve zvucích překvapivě trochu tápající Vojtěch hrál na klávesy, usměvavá DJka Babe LN pouštěla elektroniku a všechno si lehce podroboval šéf jazzu, Ondřej Štveráček. Skvělý jam. Po dlouhé době jsem měl na koncertu pocit, že nechci, aby to skončilo. Tito čtyři naprosto dokonale odrovnali moji maličkost a doufám, že uhranuli i ostatním, co stáli jako sardinky s pivem všude okolo. Chudáka kamaráda Matěje tam nějaký procházející pinknul na nízké pódium, protože nebylo místo vyrovnat rovnováhu krokem vpřed. Jestli pak hrál i Oskar a Játra, to už nevím, běželi jsme na poslední jedenáctku z Jiřáku.

Tak. Druhý den samozřejmě hrálo CD Obludárium u nás doma v přehrávači. My s napjatým očekáváním, co se bude dít. To, že na albu chybí Míra Honzák, no co, navíc mi tam začal chybět Ondřej Štveráček. První zvuky se linou ven. Sláva, konečně došlo k napojení se. Není nad blahé nerušené soustředění. Krátké šťavnaté rify, proti nim úžasné dlouhatánské melodie a pak všudypřítomný groove, pravá akustická trubka je asi v polovině skladeb. O mix, zvukové koláže a krvavě vyhrocený mastering, se postaral Tomáš Herian; mezi českými muzikanty pohybujícími se v jazzových kruzích má pro samplování a syntezátorový zvuk bezkonkurenčně největší cit a pochopení právě on. Nové album Obludárium je přímočaré, srandovní, možná pro celou rodinu – včetně dětí, vyjma babiček.

Kapela využívá svůj šmrnc brutálních ironizátorů nejrůznějších nálad (viz třeba antiromantická skladba Randevu), a zároveň je slyšet, jak si muzikanti tyto nálady nepokrytě užívají, což je nakažlivé. Nejdřív by mě to vůbec nenapadlo, ale teď si myslím, že Obludárium je nejlepší deska českých Prodigy, kteří si říkají Sato-San To!

A mimochodem, přijďte tento pátek na jedno z mála letošních vystoupení Sato-San To do Jazz Docku, Praha, 31. října 2014 ve 22:00!

Přehraj celé CD Obludarium:

Václav Vraný

autor článku

Diskuse k článku