zpět na seznam článků

Wesseltof, Schwarz & Berglund – Sovy nejsou…

K POSLECHU ► PODCAST | SOUN­DCLOUD | YOUTU­BE

Vyšla dlouho avizovaná deska Trialogue, které předcházelo tolik očekávání, až začal hrozit známý scénář, kdy někdo vychválí filmový trhák do stratosféry a my, ať to plátno v kině ohýbáme sebeurputněji, dosahujeme maximálně vlažného dojmu. V případě Trialogu totiž slyšíme klidné tóny a dala by se přitom čekat hudba k ohňostroji. A do toho skutečný krvák se odehrává až za plátnem.

Než ale dojde na drama, musíme se vrátit o několik let zpátky. Na desce Trialogue jsou totiž přítomni hoši, které pověst předcházela ještě dřív, než se společně setkali: Henrik Schwarz, techno DJ z Německa, jehož zvláštností je, že do svých tanečních setů už roky míchá dlouhá jazzová sóla pro stovky teenagerů. Kombinace jazzu a tolika teenagerů, popřípadě věčných teenagerů, je opravdu nezvyklá věc. Norský pianista a klávesista Bugge Wesseltoft pak na konci 90. let hodil hudební scéně klacek pod změklé nohy, když přišel se svým elektronickým projektem New Conception of Jazz a byl jedním z inspirátorů legendární a kontroverzní knihy o změnách v jazzu “Is Jazz Death? (Or Has It Moved to a New Address)” Stuarta Nicholsona.

Tito dva slavní noví kamarádi, Schwarz s Wesseltoftem, v roce 2011 natočili debutovou desku Duo, která předznamenala rozšířené možnosti hraní hudby bez přípravy, improvizovaně, pomocí obyčejného laptopu napojeného na mobil, tablet, popřípadě různé další elektronické hračky. Album Duo směřovalo do tanečna a veselosti přijatelné pro obě kultury, pro elektroniky i jazzofily.

8. března 2013 se na Facebooku dua objevila fotka Dana Berglunda, švédského basisty ze super hvězdné jazzové kapely prvního desetiletí – z progresivního Esbjörn Svensson Tria (EST), které se bez jakýchkoliv estetických ústupků umísťovalo dokonce v popových hitparádách. V Esbjörnově kapele tehdy vzrůstala zvláštní magie. Virus EST se z nepochopitelných důvodů šířil světem a rostoucí popularitu přerušila až Svenssonova smrt. Nešťastnou náhodou se v roce 2008 utopil. Po EST Berglund zkusil vlastní projekt, který je kvalitní a platný, ale jeho genialita nejspíš tkví v úloze nepřekonatelného sidemana. Občas bývá vidět třeba ve společnosti odvážného improvizačního orchestru Fire!, složeného z nastupující generace skandinávských muzikantů a stárnoucích bláznů.

Hudebně nejzajímavější z celého nového projektu je asi přerod nejmaldšího člena kapely, Henrika Schwarze. Mimochodem, jeho přínos hudebního neumětela pro obecný vývoj jazzu je naprosto podstatný už od časů debutové desky. Schwarz se na aktuálním druhém albu Trialogue úplně odnaučil svoje digitální exploze do rozpínavého vesmíru. Rekvalifikoval se na zvukového detailistu předvádějícího spíš Esbjörnovské imploze do mikrosvěta, a také objevil miniaturní kouzlo zvuku akustických nástrojů. Nástrojů, na které hrají třeba úctyhodní členové Lucemburské filharmonie hostující na desce. Navíc ve Schwarzově podání žádná elektronika jakoby ani nezněla, protože náznaky digi syntetického jedu podřizuje svojí nové akustické lásce.

Klávesista tria, Bugge Wesseltoft, má pak na starosti úplně jiné věci. Plní úlohu někoho, kdo nezkazí žádný fór. Při hře ustavičně reaguje na svoje kamarády a pod rukama mu klavír i další nástroje precizně propojují cokoliv, co se stane. Zadumaného Berglunda na jedné straně, Schwarzův repetitivní taneční styl na druhé – muziku obou přeprogramovává do forem vykrádajících to málo z optimistické­ho umělecké hudby 20. století: pozdní romantismus, impresionismus, minimalismus a jazz.

Ani jeden z členů nového tria to netvrdí, ale s příchodem Berglunda k pánům Wesseltoftovi a Schwarzovi máme dle vyznění nové desky pravděpodobně možnost sledovat zrod nového post-EST, které jakoby nechávalo zajímavé souvislosti výhradně mezi řádky.

Mimohudebě tak může být Trialogue i něco jiného, než jenom obyčejné hudební album. David Lynch to charakterizuje filmovým „sovy nejsou, čím se zdají být“ a ptačí Trialogue můžeme skutečně brát jako docela slušnou hru s realitou. První skladba alba se totiž jmenuje Interlude, tedy „mezihra“ – je to takový malý detail nabízející zajímavé možnosti.

Proč je mezihra hned na začátku? Mezihra přece bývá uprostřed. Že by první skladba ve skutečnosti nebyla úvodní? Znamená to, že před Interludium patří ještě něco, co není na desce? K tracku zatím neexistuje oficiální vysvětlení a logika opravdu naznačuje, že jediné, co kdy mohlo zaznít před prvním trackem, je to, co na desce není. A to, co na desce není, tak trochu probouzí zběsilost. Ještěže jinak je celé album úplně klidné. Úvodní částí desky Trialogue by totiž tím pádem mělo být úplně všechno, co zaznělo před ní – každý zvuk, slovo, hudba, všechna autorská i neautorská znějící díla i nedíla, cokoliv, co jsme slyšeli i neslyšeli my nebo někdo jiný před přehráním prvního songu z desky Trialogue. To všecho se v jednom okamžiku stačilo stát součástí jediného cyklu několika nevinných hudebních kousků tria Bugge Wesseltoft, Henrik Schwarz a Dan Berglund.

Krev už začíná pomalu vytékat a copyright na veškerou hudbu globálně i lokálně chráněnou autorskými zákony získali Wesseltoft, Schwarz s Berglundem. Oni vlastně možná ani nechtěli, a přitom sebrali copyright umělcům, vydavatelům, dědicům a všem dalším, kteří si ho na něco zvukového nárokují. Dnes již vlastně bývalí vlastníci by se měli svého nároku pokojně vzdát. Do toho rozsah první části alba Trialogue se pořád rozšiřuje o nová díla jiných autorů, a to s každým dalším přehráním Interludia. O zrušení tantiémů, což jsou příjmy z autorského díla, ale až za chvíli.

Otázka pirátského kopírování hudby je tímto možná posunuta do nové historické fáze. Trialogue bezděčně podpořil revizi autorského práva, které se začalo prudce rozvíjet v 19. století a dnes zastaralo do podoby většině umělců i publiku nepřející a otupující svobodu ve prospěch popové “tvůrčí” menšiny. Teď už ale patří všechna práva Wesseltoftovi, Schwarzovi a Berglundovi, a taky všem těm, kdo svoji úvodní hudbu nazvou nebo už nazvali slovem Mezihra. Copyright asi přestává být poctivě vymahatelný.

Na obalu alba Trialogue je linoryt třech ptáků. Motiv linorytu je součástí oblečení, které mají protagonisté na promo fotografiích, takže Wesseltoft, Schwarz a Berglund se obrazně stylizují do ptáků. Hned druhá skladba na albu se jmenuje Valiant, což je název anymované akční pohádky natočené na motivy reálných historických poštovních holubů, kteří za Druhé světové války doručovali tajné strategické depeše generálnímu štábu britských vojsk. Tyto zprávy měly rozhodující význam při vítězství nad nacismem. Překvapivě, vojenští poštovní holubi pak získali oficiální lidská čestná vyznamenání. Zázraky se prostě asi dějí a „ptáci nejsou, čím se zdají…“

Přehrát album Trialogue zdarma:

 

Když by se měl příběh vojenských poštovních holubů převést do nastalé situace, jedním z potenciálních „nacismů“ současnosti je nebezpečí extrémního výkladu. V tomto případě výkladu autorského práva, které v sobě udržují zákony západních zemí a kvůli čemuž se čas od času dějí docela tvůrčí copyrightové represe. Album Trialogue do celé věci zapadá tak, že plní úlohu ochrany ve skryté válce s nebezpečným odpadem copyrightu. Možná, že Bugge Wesseltoft, Henrik Schwarz a Dan Berglund utrousili bezděčně, jako zvířata, protilátku neutralizující moderní vyhrocení banalit, které dokážou nekontrolovatelně znesvobodnit např. toho, kdo v notebooku, mobilu, na flešce, na cloudu i jinde skladuje nějakou zbytkovou empétrojku.

Abychom nezapoměli na zrušení tantiémů. Uzavřít přívod peněz muzikantům, kteří své živobytí založili na přijímání poplatků z nahrané hudby, to by bylo vysloveně nepředvelkobra­trské, stejně jako represe proti přechovávatelům kopií. I když kumštýřů užívajících si slušné tantiémy je nejspíš drtivá menšina, k této milé menšině bychom se měli chovat hezky, protože je mírumilovná a svým způsobem inspirativní. Živobytí producentů popíku má skutečně svoje kouzlo, přestože většinou nespočívá v umění. To kouzlo je v efektu “velkého bratra”, který se projeví po pokrytí většiny míst rychlým levným wi-fi signálem nebo mobilním internetem a po přechodu od běžného vysílání hudby ke streamu. Hudební stream nabízí vysoce efektivní analýzu publika, baculatější odměnu pro svobodné umělce a tím pádem víc svobodné demokracie. Zdánlivě je free wi-fi jen technická drobnost. Už teď ale hlásí nejpopulárnější streamové služby Spotify nebo Deezer násobky počtu svých posluchačů a slušněší odměny pro svobodnou tvorbu na úkor popíkářů. Co až bude stream k dispozici pro každého i v lese, na poušti nebo pod vodou? Člověk už nebude potřebovat kopie nahrávek, protože všechno získá pomocí streamu hned a pohodlněji. Stream se zdá neodvratný a výhodnější. Teď jsme v mezidobí, kdy čekáme na snadnější online dostupnost.

A právě tady odpočívá síla desky Trialogue Tria Wesseltoft, Schwarz & Berglund, která je řekněme přístavem klidu v probíhajícím předvelkobratrském mezidobí – ve chvilce čekání na wearables, internet věcí a na kompletnější přenesení života na síť. Nebude se teď už doufejme psát, jak úřady na letištích cestujícím kradou notebooky kvůli zbytkům empétrojek na harddiscích, a to bychom měli považovat za předvelkobratrskou slušnost. Možná to překvapí, ale svobodný hudební život v nejbližších letech směřuje do podoby, kde by mohli dosahovat větší životaschopnost lepší muzikanti, lepší umělci, schopní hrát lepší hudbu a dělat lepší umění. A jak definovat lepší umělce? Ať je to každý, kdo nás nasměruje tam, kde je nejlíp.

O tom, co si vzít na cestu do orientu, aneb jak se hudebně připravit na život s Velkým bratrem jistě v některých z příštích článků na Ejazz.cz. A sovy nejsou…

Pro případné zájemce, koncerty tria Wesseltof, Schwarz & Berglund zde: https://www.facebook.com/…hwarz/events

Václav Vraný

autor článku

Diskuse k článku