zpět na seznam článků

Historie elektronické taneční hudby – 1. díl – ÚVOD

Kapitola I. – Než se ponoříme do historie

DJTaneční hudba, taneční scéna, techno, house, electronic music, dance music, rave, moderní rytmická hudba, beaty rovné i lámané, nebo jen prostě „tuc, tuc muzika“. Všechny tyto názvy se v různých prostředích a spojitostech používají pro snahu popsat fenomén, který si v zahraničí, a se zpožděním také u nás, vydobývá už minimálně 20 let své pevné místo mezi ostatními hudebními žánry. Už to není jen podivná směs elektronických zvuků, v jejichž rytmu se hrstka nadšenců vlní v roztodivných kreacích. A dávno se nejedná jen o hudební záležitost. „Taneční hudba“ s sebou přinesla zcela nový životní styl a pohled na svět, stačila si už vytvořit vlastní docela komplikovanou organizační strukturu, a zázemí umožňující další rozvoj a expanzi. Úspěšně spolupracuje s jinými moderními druhy umění a osvojuje si nejnovější trendy technického pokroku, hlavně je však zcela nepopiratelně novým a významným hudebním fenoménem.

Oproti minulým dekádám zcela odlišně zpracovává hudební, respektive zvukový materiál. Získala si takové množství posluchačů a tvůrců, a vytvořila si natolik specifický hudební jazyk, že dnes můžeme ve svém aktuálním sociálním a ekonomickém významu postavit tzv. „taneční hudbu“ na roveň hudbě jazzové, rockové i vážné. Hned od doby svého vzniku prochází neustálým bouřlivým vývojem a její nástup je srovnatelný s jazzovou nebo rock'n'rollovou revolucí. Razance, s jakou nás v posledních letech obklopila, inspirace, které nabídla mladým i starším muzikantům, nástup ohromného množství nových autorů této hudby, a především zcela nové a dříve neznámé vyjadřovací prostředky, s jejichž pochopením má kromě mladší generace zbytek lidstva podstatné problémy – to vše už tady přece bylo v minulém století několikrát, a vždy to předznamenávalo vznik nové hudební kvality.
 

Jak taneční hudbu pojmenovat?

Hned na začátku nás čeká první problém. Chybí nám totiž vyhovující název toho, co chceme popisovat. Termíny jako techno, používané hodně v německém okruhu, či house dnes odkazují jen na dva do určité míry převládající, nikoliv však jediné styly „taneční hudby“. Termín electronic music, používaný především v anglicky mluvících zemích, zase příliš význam svazuje s elektronickým způsobem tvoření zvuku. Možná byl dříve určující, a i dnes je způsobem stále převládajícím; je to však přinejmenším neúcta k početné skupině muzikantů, kteří sice hrají a tvoří „taneční hudbu“, ale drží v ruce kytaru, kontrabas, flétnu nebo sedí za bicími a žádný počítač nebo syntezátor nepotřebují.

Podobně je tomu u anglické dance music a naší „taneční hudby“. Stejně jako ve svých počátcích jazz či rock'n'roll, vznikala tato hudba převážně pro taneční účely. Velmi rychle se však v novém žánru začaly dít vývojové procesy, které díky použití složitějších obsahových prvků tento základní účel překračovaly. Nahrávací studioI tato hudba chtěla být záhy stále více poslouchána. Z dnešního pohledu je taneční funkce pořád jednou z významných a důležitých. Velké množství „taneční“ produkce si ji však už vůbec neklade za hlavní cíl. Stává se dokonce čím dál častěji, že se na takovou hudbu tančit v pravém smyslu ani nedá(!).

Bohužel z nedostatku jiného označení se nám termín taneční hudba, a k němu už i pojem v češtině rozmohl natolik, že se nám sice může nebo nemusí líbit, ignorovat ho však nelze. Na stránkách tisku, v televizi, a především v mluvě populace se již natolik zažil, že, ač ho nepovažuji za příliš šťastný, jsem nucen jej používat a proto se objevuje i v názvu tohoto seriálu. Nedostatečnosti pojmenování si všímá více lidí, a jak vidno, kde je to jen trochu možné, přidávají se k termínu „taneční hudba“ další přídavná jména jako „moderní, současná, elektronická, repetitivní“ a také „tzv.“, přičemž právě tento přívažek „takzvaná“ nejpřesněji vyjadřuje nemohoucnost jazyka daný jev reflektovat. Až budoucnost zřejmě vyřeší tento významný problém a doufejme, že nová hudební oblast nebude muset čekat na své vhodnější a zastřešující pojmenování hned několik století, jako tomu bylo již v mnoha dřívějších případech.
 

Jak taneční hudbu vymezit?

Pokusme se tedy o co nejstručnější výčet, jenž bude v dalším textu dále rozveden. Pod termín taneční hudba můžeme zařadit takové druhy hudby, při jejichž tvorbě se převážně používají elektronické způsoby tvoření a úprav zvuku. To znamená především používání syntezátorů, samplerů, počítače, a další elektronické studiové techniky. Jako hlavní hudební složky se zde projevují rytmus (reprezentovaný především bicími a basovou linkou, či převážně jejich elektronickými ekvivalenty), a to v jeho většinou zcela přesně dodržovaném a neměnícím se tempu. Velký důraz je kladen na propracovanost, mnohovrstevnatost akustického podílu na výsledném tvaru – tedy na barvu zvuku. Upřednostnění této složky je umožněno právě elektronickým způsobem tvorby, který umožňuje vytvoření zvuku se zcela libovolným amplitudovým průběhem. Melodie a harmonie zde nehrají tak zásadní roli jako v jiných druzích hudby.

DJPřevažuje expoziční způsob práce s hudebním materiálem. Nejdůležitějším stavebným principem se stává jakési aditivní a mozaikové spojování jednotlivých rytmických, melodických a harmonických úseků (patternů) nebo i celých pásem, jejichž kombinováním a vrstvením vzniká výsledný polyrytmický, a často i polymelodický a polyharmonický hudební proud. Hudební struktura pak v časovém průběhu pracuje s mnohanásobným pravidelným opakováním určitých pásem, při současných proměnách pásem jiných. Tím je umožněn takřka nekonečný počet kombinací. Své místo zde má práce s kontrastem jednotlivých pásem, s dynamickým či témbrovým průběhem jednotlivých zvuků a postupným vrstvením se často vytvářejí gradace. Typickým se tak stává odklon od písňovosti a formových postupů s ní spojených. Hudební proud se už nedá rozdělit na refrény a sloky, pojem píseň se často nahrazuje termínem track . S tím souvisí i menší výskyt a význam užití lidského hlasu, jenž je spíše využíván stejně jako jiné hudební nástroje, tím pádem je potlačena jeho primární přednost – sdělovat text, a ten pak tedy (kromě rapu samozřejmě) nehraje až takovou roli. V neposlední řadě je potřeba zmínit další vlastnost taneční hudby a to fúzovost. Už od počátku se nechává ovlivňovat a absorbuje do sebe nejrůznější hudební podněty jiných žánrů, stylů a kulturních etnik. Taneční hudba je zcela nepopiratelně novým a významným hudebním fenoménem. Oproti minulým dekádám odlišně zpracovává hudební, respektive zvukový materiál. Získala si takové množství posluchačů a tvůrců, a vytvořila natolik specifický hudební jazyk, že dnes můžeme ve svém aktuálním sociálním a ekonomickém významu postavit tzv. taneční hudbu na roveň hudbě jazzové, rockové i vážné. Hned od doby svého vzniku prochází neustálým bouřlivým vývojem a její nástup je srovnatelný s jazzovou nebo rock'n'rollovou revolucí. Razance, s jakou nás v posledních letech obklopila, inspirace, které nabídla mladým i starším muzikantům, nástup ohromného množství nových autorů této hudby, a především absolutně nové a dosud neznámé vyjadřovací prostředky, s jejichž pochopením má kromě mladší generace zbytek lidstva podstatné problémy – to vše už tady přece bylo v minulém století několikrát, a vždy to předznamenávalo vznik nové hudební kvality.

Téměř stejně důležité jevy se nedějí jen v samotné hudbě. Taneční hudba s sebou přinesla nový životní styl a pohled na svět. Vytvořila si dokonce vlastní komplikovanou organizační strukturu, a zázemí umožňující další rozvoj a expanzi. Úspěšně spolupracuje s jinými moderními druhy umění a osvojuje si nejnovější trendy technického pokroku.

Všechna tato poznávací znamení jsou jen pokusem najít alespoň nějakou společnou „špičku ledovce“ zvaného taneční hudba. Samozřejmě, pokud sestoupíme hlouběji, zjistíme, že v jednotlivých stylech se poměr významu zde nastíněných složek často radikálně mění, či si přímo s výše uvedeným odporuje. A tak spíše než použití diagnózy „je – není“ berme sféru taneční hudby jako jakýsi trs různých jevů, jímž protneme množství úseček. Ty svým středem procházejí a oběma póly naopak směřují mimo jev zvaný taneční hudba. Úsečkami pak můžeme chápat vlastnosti jako elektronický – akustický, rytmický – volný, taneční – poslechový, expoziční – evoluční, písňový – nepísňový a podobně. Pokud ani toto nedostačuje, nezbývá než vyjmenovat celou plejádu stylových odrůd, které v sobě taneční hudba nese, či se s nimi alespoň částečně překrývá. Takže z těch hlavních dub, hip-hop, electro, ambient, house, techno, garage, electronic body music, rave, breakbeat, acidjazz, trip-hop, trance, drum'n'bass, jungle, dancehall, ragga, downtempo, 2step, a jejich podstyly, další méně významné odnože, prolínání a kombinace.

V neposlední řadě je třeba do těchto úseček zařadit několik lehce souběžných čar, na jednom konci reprezentovaných vlastnostmi jako komerční, hloupý, pro peníze tvořený, kýčovitý, podbízivý apod. Námětem tohoto seriálu jsou však události posunující hudební vývoj dopředu, a taková hudba stojí většinou blíž opačným koncům úseček.

BravoTato hudba sice rovněž využívá mnohých postupů taneční hudby, ale způsobem často velmi průhledným, okleštěným, neinvenčním a nepřesvědčivým. Víc v ní jde o tvář hezkého zpěváka či zpěvačky, za zády stojící producenti pak chrlí jeden hit za druhým, než se „značka“ opotřebuje. Však ani v tanečním showbusinessu kontakty těchto dvou scén alespoň donedávna nebyly nijak silné, stejně jako mezi tábory fanoušků. Pravidelní návštěvníci tanečních párty hledí na tuto překomerciona­lizovanou scénu s despektem, běžný návštěvník diskoték často vůbec „vyšší“ vrstvy taneční hudby nechápe a „přežít“ nějaký na poslech méně „líbivý“ deejayský set pro něj bývá často nepřekonatelný problém. Samozřejmě i zde existují výjimky. Kapely jako Pet Shop Boys nebo Depeche Mode jsou široce respektovány jako ukázka sice komerční, ale kvalitní hudby, Madonna si svými posledními počiny získala na taneční scéně nemálo fanoušků ochotných zapomenout na její popovou tvorbu z prvních let deváté dekády. A i na stránkách Brava či v Esu se občas mihnou významní tvůrci taneční scény.

S tím, jak se taneční hudba stává stále populárnější a masovější záležitostí, je však nevyhnutelné další prorůstání obou scén. Mnohé přední osobnosti, jež nesly na svých bedrech první taneční výboje, se dostaly z undergroundového podhoubí až na opačnou stranu barikády. Jejich odmítání kultu hvězd a vůbec celého přeblýštěného světa hudebního showbusinessu jim paradoxně přineslo takovou slávu, že se sami staly hvězdami.
 

Proč jen do roku 1990?

Letopočet v názvu seriálu 1990 musí být brán pouze jako orientační, seriál se samozřejmě zabývá souvislostmi jdoucími na časové ose i za tuto hranici. Dále je nutno zdůraznit, že toto vročení nelze považovat za žádný mezník, který by zásadním způsobem ohraničoval určitou fázi vývoje současné taneční hudby. Hudební řeč taneční scény krystalizovala a rozvíjela se zcela kontinuálně. Na druhé straně, vysledovat určité zásadní evoluční momenty lze, a tato práce se jimi bohatě zabývá.

Pro ty, kteří chtějí , pak mohu přece jen nabídnout alespoň určité momenty, na nichž se dá toto rozdělení postavit. Uvedený rok, ale přesněji, období let 1990 až 1992 bylo dlouho považováno za skutečný přechod mezi „old school“ a „new school“, jak se na taneční scéně rozdílná historická stádia s oblibou popisují. Na uspěchané a trendové taneční scéně je však dnes už opět všechno jinak, za „old school“ se často považuje i tvorba z roku 1995.

GramofonV každém případě přinesl počátek 90. let definitivní osamostatnění, pevné vykrystalizování specifické hudební řeči a vyjadřovacích prostředků taneční hudby. Dokonce jen zběžným poslechem lze rozeznat, kam který hudební výtvor datem svého vzniku náleží. Zda do raného období objevování a ohmatávání nových strukturních, estetických a technologických prvků, jež si sebou taneční hudba přinesla, či zda náleží do období 90. let, kdy se práce s těmito prvky a nekonečná škála jejich vzájemného kombinování vysoce sofistikovala a stabilizovala.

Tento živelný, kontinuální a často jen s obtížemi vysledovatelný proces je pak především v první polovině 90. let doprovázen dalším logickým úkazem, na němž lze obě poloviny historického vývoje taneční hudby rozdělit. Právě výše zmíněný rozmach tvůrčích sil, který během několika let na mnoha frontách posunul vývoj taneční hudby tolik dopředu, způsobil i do té doby nevídané rozvětvení celé taneční scény. Hudba se překotně začala dělit do jednotlivých stylů a podstylů, které si čím dál tím víc k současnosti začaly žít vlastním životem.

Důležité ovšem je, že se takto nerozdělil jen početný zástup tvůrců taneční hudby, ale i jejich posluchači a příjemci. Ti často začali upřednostňovat jen jeden či několik málo stylů taneční hudby, aby se ty ostatní naskládaly v jejich preferenčním žebříčku pěkně do řady na celé škále zájmu. Není výjimkou, že chvost preferenční stupnice přechází často až do kategorie naprostého odmítání, ač stále hudebně náleží pod jednu sjednocující střechu taneční hudby.

To, že se prozatím vyhneme popisu událostí 90. let, a tedy starých jen několik roků, přináší na druhou stranu i své výhody. Pro objektivní zhodnocení stále se dynamicky rozvíjejícího hudebního žánru může být příliš krátký odstup ošemetný v objektivním zachycení pro hudbu a historii zásadního dění, vysledování relevantních souvislostí i oddělení „zrna od plev“. To se týká nejen tvůrců, vyjadřovacích prostředků a estetiky taneční hudby, ale například i dělení na jednotlivé styly, podstyly a mezistyly, jimiž je na taneční scéně doba přelomu tisíciletí přímo přesycena. Způsobuje to snad pochopitelná touha po zachování dosavadního překotného vývoje, a neutuchající snaha hledat něco stále nového i tam, kde už nic nového není. Proto se také záměrně vyhýbám možné situaci, kdyby jen pár let po dokončení tohoto seriálu závěrečné kapitoly „zestárly“.
 

Skromné poděkování dvěma zásadním mezníkům

Thomas A. EdisonPrvním z nich je možnost trvalého hudebního záznamu. Ta vedla ke vzniku hudebního průmyslu a nebývalému rozvoji hudby, jež tak našla ke svým příjemcům zcela nové cesty, ať už díky gramofonu či rozhlasovými vlnami. Už nebylo potřeba skladby posluchačům přehrávat neustále na koncertech, v teple domova si lidé mohli poslechnout najednou i celou symfonii, a nemuseli ji už nahrazovat klavírním výtahem. Pro mnoho tvůrců se stala koncepční práce ve studiích důležitější než živá koncertní činnost, do popředí se dostaly nároky na kvalitu zvuku, a z toho vyplývající větší variabilita v práci s jeho barvou. Ale až taneční hudba dokázala tohoto fenoménu využít v zatím nejvyšší míře. Ve vážné hudbě, jazzu i rocku slouží hudební nahrávka jako ucelený záznam určitého tvůrčího výkonu, jako jakási archivace toho, v jaké hudební matérii se zrovna ten který umělec nacházel.

V rukách deejaye či remixéra se však právě tato nahrávka stává nástrojem výroby nové hudby. Vybírá si z ní, co se mu hodí do jeho vlastních hudebních plánů. Co nepotřebuje, odhazuje. Vyjádření obdivu k nějaké už vytvořené hudbě či touha ji slyšet živě, už nespočívá v tom, že založíme revivalovou kapelu, nebo budeme hrát v orchestru díla svého oblíbeného skladatele. Líbí se nám nějaké kytarové sólo, melodická zpěvní linka, hezký harmonický postup? Proč se ho snažit znovu zrekonstruovat (naučit, nazpívat, nahrát), když si ho prostě můžeme vzít jako hotový kus, a ušetřená energie v tomto místě nám umožňuje investovat svou invenci do jiných oblastí (zde například rytmické a barevné úpravy takovéto „citace“).

Hudební studioDruhým takovým významným momentem byla elektrifikace, později pak elektronizace hudby, lépe řečeno hudebních nástrojů. I tišší nástroje, jako například kytara, byly najednou dobře slyšet. Barva zvuku se najednou dala ovlivňovat ve spoustě parametrů, aniž bychom museli měnit techniku hry nebo technické parametry korpusu nástroje. Na ozvučení sálu najednou nebylo potřeba velkého orchestru, ale stačila výkonná aparatura. Elektronika umožnila vznik zcela novým, dříve nikdy neslyšeným barvám. Vždyť v 20. století člověk poprvé předává tu skutečnou primární činnost výroby zvuku někdy zcela do rukou jím uměle vytvořených zařízení. Už to není jeho ruka, ústa nebo noha, kdo vytváří akustické vlnění. Díky mikrofonům a mixpultům se zcela mění přirozené přírodní dynamické poměry. K akustickému rozeznění vlastní hudební představy už není potřeba třeba 50 lidí, ale jednoho počítače. Tyto věci jsou samozřejmě známy již několik desítek let, ale zdá se, že až současná taneční hudba jich dokázala plnohodnotně využít, ba je často na nich zcela postavena.

O autorovi:
František Kopecký (1977) – absolvoval katedru muzikologie na FF UP v Olomouci a seriál o historii taneční hudby vychází z jeho bakalářské a následné diplomové práce. V současnosti se specializuje na hudební management. Je hlavním organizátorem hudebního festivalu BassDaCastle
(www.bassdacastle.com).
 

Poznámka redakce:
elektronickou a taneční hudbu dlouhodobě využívá jazz jako jeden z možných výrazových prostředků. Seriál s názvem Historie elektronické taneční hudby
se sice jazzem nezabývá, ale snaha autora o co nejpreciznější vymezení tématu nepřímo poukazuje právě na ony přesahy taneční a elektronické hudby s jinými styly a žánry – tedy i jazzem.

Obsah:

František Kopecký

Diskuse k článku