zpět na seznam článků

AUDIO: Historie elektronické taneční hudby – 5. díl – FUNK

Kapitola 5. – Počátky funku

Beatles vydávají svá poslední řadová alba, svět začíná žít hardrockem, první úspěchy slaví Led Zeppelin, nebo Deep Purple. Ian Anderson přebírá vedení Jethro Tull, Bob Dylan je už zavedená folková hvězda. Nás však budou zajímat jiné události. Tak například americký černošský funk. Jako stín prochází jeho vliv téměř všemi oblastmi populární hudby od svého vzniku až do současnosti. A není náhodou, že to byly právě funkové singly, jež se zhusta začaly objevovat na gramofonech prvních disco a později hip-hopových a housových DJ's a experimentátorů. Co je zaujalo na této hudbě, že jim tak dobře souzněla s rytmem automatického bubeníka a syntezátory?

Za prvé funk v době svého vzniku velmi umně propojil několik různých ingrediencí odlišných hudebních oblastí. Vyrostl na kořenech černošského rhythm & blues a soulové éry, a stal se jejím expresivnějším následovatelem. Absorboval vlivy psychedelic-hard-rocku, latinskoamerické muziky, popu, i jazzu.

James BrownCo je však pro budoucnost důležité, přenesl se hlavní důraz na rytmus a tím pádem na rytmickou sekci, do níž od nástupu jazzu počítáme kromě bicích i baskytaru (potažmo jakoukoliv basovou linku). Dá se namítnout, že to už jazz nebo třeba rock'n'roll znal dávno. Funk však oproti jazzu nesdílí jeho složité harmonicko-melodické myšlení, tím pádem nechává víc prostoru pro vytváření přímočarého „drajvu“. Z kytary se stává rovněž více rytmický než melodický nástroj. Používaná technika zvaná někdy „scratch“, rytmické staccatované akordové úhozy, bývají spolehlivým indikátorem, jestli je slyšená hudba „funky“ či nikoliv. Funk přichází se slapováním, rytmiku dále ještě podporují dechové nástroje, spíš než rozlehlé melodie slyšíme kratší, ale o to údernější „štěky“- krátké melodické fragmenty podporující harmonický průběh. Podobný je i způsob zpěvu. Slova se sice zabývají často sofistikovanými a sociálními tématy, ale ty jsou jakoby jen naskládána kolem úderných a publikem mnohem více reflektovaných sloganů a apelů, zvoucích lidi na párty a taneční parket. To všechno pak dává dohromady výsledný expresivní polyrytmický proud, kde každý nástroj včetně lidského hlasu frázuje jinak, aby spolu vytvořili „jednotu různého“.

Jako první se tyto atributy začaly objevovat v půli šedesátých let například na singlech Out of Sight nebo Papa's Got A Brand New Bag, jejichž hlavním stvořitelem je takzvaný „kmotr funkuJames Brown . Koncem šedesátých let pak jeho funková cesta pokračovala opusy jako Cold Sweat či There Was A Time. Výraz jeho písní se dostával stále hlouběji do skutečného polyrytmického funkového výrazu, a ač třeba jeho nahrávky z druhé poloviny sedmdesátých let nebyly i díky nastupujícímu discu publikem tak masově přijímány, až čas ukázal jejich skutečnou kvalitu . Brownovo vyvolávání sloganů často nemělo žádnou melodickou linku, a dá se říct, že v tomto směru se přiblížil až k rapu, ač ten začal vznikat v jiném prostředí, a hlavně o nějakých 10 let později(!).

George Clinton
V jeho doprovodné kapele JB's se také vystřídala spousta výborných muzikantů, jako například trombonista Fred Wesley, jenž je nám v současnosti v Česku dost známý díky spolupráci s Monkey Business na obou jejich albech. Maceo Parkera netřeba představovat, zvlášť významnou postavou je též baskytarista Bootsy Collins. Ten u Jamese Browna pobyl jen pár sezón, a po odchodu začátkem 70. let se dává dohromady s druhou velkou funkovou postavou, aby založili dvě sdružení, natolik však provázaná personálně a repertoárově, že bývají často uváděni jako jedno spojení – Parliament-Funkadelic .

Tím druhým není nikdo jiný než George Clinton. Před svým radikálním přerodem okolo roku 1970 byl už považován za veterána soulu a rhythm & blues. Pod vlivem acid rocku Jimiho Hendrixe a ozvěn psychedelie a jazzu však zcela proměnil svůj hudební výraz, přidala se fascinace vesmírem, silně absurdní smysl pro humor, sebemytologizace a v neposlední řadě výstřední oblečky. Uchvacující nahrávky a jamy jsou důkazem, že jeho kapely funk dovedly do své nejčistší podoby, a jsou tak také fanoušky a znalci dodnes uznáváni . Postupně též začali do své hudby zapojovat výrazněji syntezátory a dá se říct, že funk v tomto směru dovedli až někam do míst, kde si ho pěkně naporcovaný převzalo tou dobou se rodící disco .

Na ten pravý (a povětšinou kompletně živě hraný) funk se pak poněkud pozapomnělo, v 80. letech se mu více méně věnovali jen jazzmani jako třeba Herbie Hancock, zatímco Prince nebo Michael Jackson ho jen přimíchávali jako koření do svého uhlazeného popového soundu, a hip-hopeři vykrádali funkové riffy do podkladů pro své rapy. V 90. letech se díky velkým pohybům na scéně populární hudby dočkal renesance hned na několika polích. I díky kapelám jako Red Hot Chilli Peppers nebo Faith No More ožil v rockové hudbě, a nejlépe je mu dnes na křižovatce mezi jazzem, rockem, hip-hopem a taneční hudbou – jeho názvuky tak můžeme zaslechnout prakticky všude, nejvíce v acid-jazzu. S tím se obnoveného zájmu dočkali i už polozamenutí veteráni vedle celé plejády mladých. A tak i James Brown, George Clinton a Bootsy Collins, jenž se pak sám vydal na sólovou dráhu, jsou dodnes aktivními muzikanty, spolupracují s kdekým a určitě s pobavením sledují, u které rapové partičky nebo tanečního hitu se zase objeví nějaký ten jejich sampl ze 70. let.

O autorovi:
František Kopecký (1977) – absolvoval katedru muzikologie na FF UP v Olomouci a seriál o historii taneční hudby vychází z jeho bakalářské a následné diplomové práce. V současnosti se specializuje na hudební management. Je hlavním organizátorem hudebního festivalu BassDaCastle (www.bassdacastle.com).

Poznámka redakce:
elektronickou a taneční hudbu dlouhodobě využívá jazz jako jeden z možných výrazových prostředků. Seriál s názvem Historie elektronické taneční hudby se sice jazzem nezabývá, ale snaha autora o co nejpreciznější vymezení tématu nepřímo poukazuje právě na ony přesahy taneční a elektronické hudby s jinými styly a žánry – tedy i jazzem.


Obsah:

František Kopecký

Diskuse k článku