zpět na seznam článků

Interview s Johnem Scofieldem

John Scofield je vedle Pata Methenyho, Billa Frissela nebo Johna Abercrombieho už léta jedním z nejviditelnějších kytaristů současného jazzu. Absolvent proslulé Berklee College Of Music začínal zkraje 70. let v souboru Cheta Bakera a Gerryho Mulligana, další významnou štací byl pro něj Billy Cobham/George Duke Band. Později nahrával s Charliem Mingusem, hrál v kapelách Garyho Burtona a Davida Liebmana, ale opravdovým zlomem pro něj bylo až působení u Milese Davise v letech 1982–84. Od té doby vede i vlastní, převážně často funkově orientované a výrazně elektrifikované kapely. Následující rozhovor vznikl 12. června roku 2000, kdy Scofield vystoupil v Lucerna Music Baru v rámci AghaRTA Prague Jazz Festivalu. Měl tehdy čerstvě venku album Bump (Verve 2000) a jeho koncertní kapelu tvořili druhý kytarista Avi Bortnick, basista Jesse Murphy a bubeník Ben Perowsky. Interview vyšlo původně na zpravodajském serveru i-music.cz, který však už léta nefunguje. Z tohoto důvodu, a také proto, že text je stále aktuální, Vám jej nabízíme znovu.

Jaké bylo vaše první setkání s hudbou?

Začal jsem hrát na kytaru v jedenácti. Na začátku šedesátých let jsem se setkal s folkovou hudbou, kterou jsem slýchal v rádiu a líbila se mi. Pak jsem měl rád rock´n´roll, když začali hrát Beatles, to mě oslovilo.

Proč jste si nakonec vybral jazz?
Nejdřív se mi líbil rock a pak jsem se přeorientoval na blues. Když mi bylo tak čtrnáct, patnáct byl jsem bluesovej fanatik, protože jsem zažil Beatles a Rolling Stones, když hráli rhythm´n´blues od různejch velikánů. A pak jsem si přečetl pár knížek o jazzu, nebo o věcech, které tomu byly blízko. Prostě o černé hudbě. Takže jsem se o ni začal zajímat a zkoušet to, když mi bylo zhruba šestnáct.

Kdo z jazzových muzikantů byl pro vás největší inspirací?
Z těch, které jsem potkal? Velkým vzorem pro mě byl můj učitel na kytaru, to mi bylo patnáct, on miloval be bop a vlastně nebyl slavnej. Pak jsem na Berklee potkal vibrafonistu Garyho Burtona, ten mě hodně ovlivnil. A taky basista Steve Swallow.

john scofield - bumpVy s ním budete letos znovu hrát…
Jo, jo, pojedeme spolu na nějaké festivaly na konci srpna.

Co očekáváte od téhle obnovené spolupráce?
Já nevím, ale vždycky to fungovalo, vždycky se nám spolu hrálo dobře, takže doufám, že to tak bude i tentokrát. Už jsme spolu dlouho nehráli, ale to je dobře, protože ve chvíli, když s někým hraješ moc dlouho, tak je to špatně.

Takže často měníte spoluhráče?

Jo, protože jenom tak to dostává nový rozměr. Kapela, s kterou budu hrát dnes večer, funguje asi čtyři měsíce, hrajeme téměř každou noc a stále to jde dopředu.

Co bylo největším hudebním zážitkem ve vašem životě?
Ach Bože, jsem šťastnej, že jsem měl spoustu hudebních zážitků. Teď mě zrovna nenapadá, co bylo nejdůležitější, určitě si na to vzpomenu až tenhle rozhovor skončíme. Ale měl jsem štěstí, že jsem mohl hrát s řadou svých idolů. Vlastně to nejdůležitější je hrát s muzikanty, u nichž poznáš, že je to opravdová spolupráce, že jste schopni spolu něco budovat.

Je to jenom v hudební rovině nebo jde o duchovní záležitost?
Je to duchovní, protože je to komunikace mezi lidmi. Ale stejné je to i s publikem. Je to spirituální záležitost. Navzájem se posloucháte, pomáháte si. Je to jako život.

S kým jste se cítil duchovně nejvíc spřízněn?
Třeba se Stevem Swallowem se mi vždycky hrálo dobře, potom s mými idoly jako Miles Davis, Herbie Hancock nebo Joe Henderson.

Vy jste se teď vydal směrem, který je možné nazvat funkem…
Já mám rád funk.

Je to proto, že je dnes trendem přibližovat se k dance music?
No, takovou tu evropskou techno dance music moc rád nemám (smích), ale líbí se mi hudba, která je fyzická, rytmická, a mám rád funk. Ale mám rád jazz, protože dobrej jazz je taky k tanci.

Také se dnes hodně využívá etnická hudba…
Jasně, mužeš použít cokoliv. Já toho o etnické hudbě moc nevím, třeba o bulharské, indické, kurdistánské nebo tak. Já se prostě inspiruju hudbou, kterou znám a kterou cítím.

V současné hudbě se také používají různé mašinky. Jak se díváte na tohle?
Jo, muzikanti z mé současné kapely používají samplery. Já osobně ne, ale připadá mi to zajímavé. Záleží na tom, kdo tyhle věci využívá. Je třeba to zkusit a uvidí se, co to udělá.

Máte čas navštěvovat koncerty jiných muzikantů?
Moc ne, spíš poslouchám cédéčka.

Jak jste si vybíral spoluhráče do své nové kapely?
Oni jsou z New Yorku jako já. A muzikanti stále mluví o jiných muzikantech, takže se dozvíš o mladých dobrých muzikantech, takže o svém bubeníkovi jsem slyšel poprvé před patnácti lety a o basistovi před třemi lety. Oni možná nejsou obecně tak známí, ale když se v těhle kruzích pohybuješ, tak prostě o těch hráčích víš a najdeš si je.

Můžete nám na závěr napsat sedm alb, která byste si vzal na pustý ostrov?
Tak tyhle otázky opravdu nenávidím. Ale napíšu vám to. Nebo ne, já vám to raději jenom řeknu. Určitě Django Reinhardta, Duka Ellingtona, nenapadá mě konkrétní deska, ale chtěl bych se z něho víc poučit. Možná největší hity Jamese Browna, abych si udělal radost. Charlieho Parkera, miluju jeho živé nahrávky z Birdlandu. Milese Davise, toho bych si vzal celý balík, jedno cédéčko by nestačilo, asi jeho kvinteta. Ale kdybych měl šest měsíců jenom šest cédéček, tak bych z toho šílel a musel bych ten pustej ostrov opustit. Jo a Billa Evanse bych si vzal.

www.johnscofield.com




Miloš Latislav a Petr Slabý

Diskuse k článku