zpět na seznam článků

Organic Quartet & Bucinatores na Strunách podzimu 2009

Festival Struny podzimu opět dokazuje svoji výlučnost a originalitu tím, jak na sebe strhává pozornost bonboniérou složenou ze slavných osobností a z rozličného spojování uměleckých druhů od audiovizuálna přes hudební přesahy do literatury ke zdánlivě nejprostšímu fúzování uvnitř uměleckého druhu jediného – hudby. Jak může chutnat poslední jmenovaný bonbónek představila 15. října 2009 v pražském klubu La Fabrika nedávno založená skupina hudebníků sdružená okolo dvou centrálních postav klávesisty Ondřeje Pivce (s jeho Organic Quartetem) a trombonisty Jana Jiruchy (se souborem Bucinatores Orchestra).

Přísun jiskřivého jazzového improvizování hudebníci nadělili sobě i publiku především v první části večera. Po úvodní skladbě, která sloužila spíše pro zvukařské doladění aparatury (z důvodu změněných akustických podmínek zalidněného koncertního prostoru) přišla počínaje druhou skladbou Red Land Town Tomáše Hobzeka čilá hudební výměna mezi všemi na pódiu. K tomu se publikum na druhé straně „barikády“ bouřlivě a lačně připojovalo srdečnými aplausy v závěru většiny sól a samozřejmě po každé skladbě.

Ondřej PivecV následujícím kusu Beautiful Smile Ondřej Pivec naplno odhalil svou novou zbraň, jíž nebyl „úsměv“, nýbrž nově a opravdu mistrovsky zvládnutá práce s dynamickým pedálem, kterou si zřejmě přivezl ze studijního pobytu v USA. Zatímco jeho starší nahrávky dokumentují spíše proces osvojování si tohoto mocné prostředku, nyní už Ondřej Pivec přesně věděl, co a jak chce pomocí razantního odstupňování dynamiky říci.

Po třech odehraných skladbách se kvartetní organizmus rozrostl a dalšího tenorsaxofonistu Luboše Soukupa a o trumpetistu Miroslava Hloucala, jenž jako první sólista skladby VP přinesl koncertu svěží zvuk trubky. Nutno dodat, že jeho sóla v dobrém slova smyslu vyčnívala a Hloucal se v podstatě svým dynamickým pojetím velmi přibližoval Pivcovu způsobu sólové hry. Oba jako učitelé ve škole ztišovali hlas a svými pianissimi na sebe strhávali pozornost. Sólistou závěru první půlky koncertu stále ještě komorního byl kytarista Libor Šmoldas, jenž, ač doposavad střídměji se projevující, buď navázal na barvité sólo Luboše Soukupa, anebo chtěl mocným zvukem kytary zakrýt náhlý nepatřičný šum z reproduktorů, zahrál s přímo rockovým zaujetím.

To hlavní a pro mnohé možná trochu nečekané přišlo po přestávce. Pódium obsadili z menší části členové Organic Quartetu, z větší Bucinatores Orchestra a po „zboření barikád“ i posluchači, uvyklí z dění před přestávkou bouřit do hudebního dění, usedli jako členové nově ustaveného super-orchestru v nejpočetnějším zastoupení. Pivcova skladba Overseason nejdříve odhalila klasickou funky tvář kapely Bucinatores, jíž si lídr, dirigent, aranžér a trombonista Jan Jirucha bezpečně podmaňuje publikum jak se sextetem Bucinatores, tak i s bigbandem.

Jan JiruchaOd první skladby směrem k druhé se začala dramaturgie druhé půle koncertu proměňovat. Dominantní postavení přebral po Ondřeji Pivci Jan Jirucha. Osoba sice médii méně zdůrazňovaná, přinášející však české hudební kultuře nečekaně blahodárný elixír nekompromisní originality, talentu a jak vidno také vzácné pracovitosti. Jazzový orchestr se v druhé půli večera změnil ve „vážnohudební“ těleso s častější absencí tradičně jazzově výrazné rytmické pulsace.

Skladba s příhodným názvem Variace přímo vyzařovala Jiruchovo zaujetí tradicí evropské artificiální hudby. Již dříve se ve své tvorbě otevřeně přihlásil k Miroslavu Kabeláčovi a tentokrát to učinil opět, ovšem nyní s hlubším kulturně historickým vědomím. Citací husitského chorálu Ktož sú boží bojovníci znovu navázal na Kabeláče a leckdo si mohl vzpomenout i na Smetanovo užití stejné citace v symfonické básni Tábor cyklu Má vlast. Symfonickým přístupem tak Jirucha nasadil vysokou laťku sobě i hráčům v orchestru. V náročném předivu se proto výjimečně objevily i drobné interpretační chyby. Ve Variacích byla Ondřeji Pivci svěřena ostinátní figura, jíž elektrický zvuk hammondových varhan zprostředkovával v první fázi příjemnou futuristickou atmosféru. V druhé pak varhaník jakoby pozapomněl na svou brilantní dynamiku a znatelně přehlušil orchestr. Ve svižnější a více improvizační Pivcově skladbě Never Ending Story se pak postaral Libor Šmoldas o slyšitelný předčasný nástup v druhé generální pauze.

Skladba Exploited se ukázala jako pozoruhodný aranžérský počin tím, že se Jirucha v rámci úvodu vyhnul výraznější melodii ve prospěch témbru, harmonie a dokonce i souzvukových klastrů. Saxofonové téma zaznívající až zhruba v první třetině skladby tak autor nečekaně postavil na roveň výše jmenovaných hudebních prvků. Moderní aranžmá skvěle výrazově korespondovalo se sólem Marcela Bárty, jako majitele nejoriginálnějšího a nejtypičtějšího saxofonového rukopisu u nás. Bárta tak zavedl posluchače do svých a v tuto chvíli i Jiruchových opojných, blouznivých a delirických hudebních světů.

Publikum si vynutilo přídavek a jazzové zastavení festivalu mnoha chutí v La Fabrice bylo slibným představením nového projektu navazujícího na stále téměř nevytěženou oblast tzv. jazzového třetího proudu. Zdá se proto, že projektu, připravujícímu na příští rok koncertní turné, vydání DVD z Divadla Disk a třeba ještě chystajícímu unikátní jazzovou adaptaci filmové hudby Zdeňka Lišky, se prostě blýská na časy.

Pozn. autora: měsíčník Harmonie 12/2009 vinou nevhodných redakčních úprav otiskl tento text ve znehodnocené podobě. Proto na eJazz.cz uveřejňuji vlastní verzi článku.

Václav Vraný

autor článku

Diskuse k článku